 |
 |
 |
| |
|
|
| |
Otázka nebyla ještě zadána. |
|
| |
|
|
| |
Počet odpovědí: 0
|
|
|
 |
| |
| 18.04.24 |
16:06 |
Anonymous |
| 17.04.24 |
21:07 |
App.start |
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| |
| 29.12.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 16.02.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 15.02.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 19.01.16 |
Soutěž KPCP |
| 09.04.10 |
Soutěž KPCP |
|
|
|
 |
 |
 |
|
| Dobytí Macochy l.p.2000 |
| Zápis: BLooDiK Fotky: - Popis fotek: - |
|
|
Po měsících domluv a asi týdenních přípravách jsme se v pátek konečně dohodli kdy a jak se za Macochou vypravíme. Většina členů KPCP, kteří potvrdili účast
na expedici, se během pátečního odpoledne vymluvila, a to většinou na rodinné důvody. Byli zde ovšem i jiné (blbé) výmluvy, například ‘… že prší’ nebo ‘… že je mi špatně’(druhý den se ‘špatně’ změnilo na ‘je hnusně’) nebo i úplně stupidní výmluvy typu ‘… musim v sobotu do práce’. Na výpravu se tedy vydalo pouze tzv. tvrdé jádro KPCP, většinou bez ‘rodinných důvodů’. Po trochu chaotických domluvách kdy, jak a odkud, se v pátek okolo 5 hodiny odpolední sešla na základně u předsedy většina účastníku expedice Macocha. Po malém zdržení jsme asi v 6 hodin vyrazili, plně naloženi, směrem k základnímu táboru, k Hausíkovic horské chatě. Cestou jsme ještě vyzvedli posledního účastníka expedice, takže od této chvíle jsme byli v kompletním složení : Hausík(řidič) a jeho věrná žena(šerpa), Kanibal(navigátor), Bloodík(kulturní referent), jeho žena(chůva) a Mikuláš, potentní to člen KPCP. (je vidět, že v KPCP se, na rozdíl od našeho sportu, práce s mládeží nezanedbává).
Hned od počátku vznikly pochyby o tom, zda do základního tábora vůbec dorazíme, neboť Kanibal se chopil mapy a to nevěštilo nic dobrého. Naštěstí řidič znal cestu zpaměti, takže asi po hodině jízdy jsme zakotvili u supermarketu v Jihlavě, kde jsme hodlali nakoupit zásoby, abychom během expedice netrpěli hlady. Hned u vchodu jsme byli zlákáni pokoutným prodavačem Sportky a podlehli jeho přesvědčování, že právě on má ten štastný tiket, že před týdnem u něj jistá žena rómského původu vyhrála 25 melounů a že si určitě musíme vsadit. Vytáhli jsme tedy všichni po 100 korunách českých a zakoupili výherní tikety. Ještě jsme si pro štěstí pohladili prodavačovo prase(porcelánové), neboť to prý zaručeně pomáhá. Abych dlouho nenapínal, nepomohlo to, protože všichni do jednoho jsme, jak jsme zjistili po návratu, vyhráli hovno. V tu chvíli jsme to ovšem ještě netušili a tak nám to začátek expedice nemohlo pokazit, naopak, celé 3 dny jsme se mohli zaobírat otázkami, jak naložíme s vyhratými 60 melouny. Většinou si každý chtěl nechat přibližně 10 miliónů a zbytek věnovat do kasy KPCP.
Po tomto domělém finančním zajištění věcí budoucích, jsme se bez starostí o peníze rozjeli nakupovat. Přesto, že jsme se dohodli, že si nakoupíme jen na večer a v sobotu nakoupíme ještě jednou, jsme toho zvládli za 3 minuty naházet celý vozík a museli přibrat ještě přívěs. Kupodivu převažovalo pivo. Usoudili jsme, že to musí stačit podle množství tak na týden a zrušili plánovaný sobotní nákup. V tu chvíli jsme netušili, že půjdeme nakupovat nejen v sobotu odpoledne, ale ještě v sobotu večer, ale to již předbíhám. Z velkými obtižemi jsme obsah vozíku a přívěsu přeložili do Hausíkovic náklaďáku a vydali se na naší cestě dál. Úspěšně jsme zvládli průjezd obávanou 180 stupňovou zatáčkou o které se vyprávějí legendy a o které Hausík bázlivě mluvil již od Jihlavy (bohužel jsme se dosud neshodli na tom, která zatáčka to byla) a štastě dorazili, již s padající tmou, do základního tábora, Hausíkovic horské chaty v Bítovánkách. Po zběžném seznámení se všemi 57 místnostmi a po rozdělení postelí jsme založili požár a hodlali ukuchtit lehkou večeři. (neměla zabrat mnoho času, abychom mohli jít včas spát a tím pádem druhý den brzo vstát). Jenže … hlad byl veliký a zahnání velkého hladu způsobuje velkou žízeň … bohužel. Když jsme dorazili veškéré pivo nakoupené v Jihlavě a zjistili, že večer teprve začína, vydal se Hausík prozkoumat kůlnu, zda by se tam ještě něco nenašlo. Nastěstí našlo a zde je třeba ocenit Hausíkovic prozíravost, se kterou při poslední návštěvě zanechali v kůlně další basu Gambrinusu. Lehce po půlnoci ani z ní již mnoho nezbývalo a tak jsme se navzájem odebrali do chaty. Nikomu se ještě nechtělo jít spát a tak jsme se rozhodli urazit pár společenských her. Vzhledem k našemu stavu (otrava tekutinami) převažovali hry typu Vole padni nebo Modroušák. Bohužel, Kanibal nalezl při průzkumu podlahy (viz Vole padni) pásový, samonavíjecí metr a započal s důkladným měřením všech přítomných. Změřil na nás snad všecho, co se změřit dalo. Byl velice zklamán, že většinou měl ze všech nejméně. Když už nebylo co měřit ani pít, odebrali jsme se, se značným zpožděním do postelí. (tady je třeba poznamenat, že právě při ‘Vole padni’ nás někdo nepozorovaně vyfotil, a jách bych byl rád, kdyby se mi dotyčná krysa přiznala …)
Ráno jsme vstali(až na vyjímky) přesně podle určeného harmonogramu, tedy v 9.00. Bloodík se vyhrabal až ve 3/4 na 10, ale to u něho nemohlo překvapit, neboť stejně vstává každý den do práce, a jak víme, zvyk je železná košile. Za krásného počasí, kdy na nebi nebyl ani jeden … sluníčko, a nespadla jediná malá kapička, jen velký jako hrachy …. tedy prostě za hroznýho lijáku, jsme se s cca půlhodinovým zpožděním odpoutali ze základního tábora a vyrazili směrem na Brno.
Cestou jsme se mohli kochat krásou Českomoravské vrchoviny, leč cesta k dálnici nebyla rozhodně přímá a každá zatáčka, a že jich bylo nepočítaně, prováděla s našimi žaludky, unavenými po páteční lehké večeři a nočním Vole padni, neuvěřitelné věci a obličeje účastníků hráli všemi barvami, hlavně tedy zelenou. Proto jsme se rozhodli, že uděláme přestávku, které využijeme k rozhlédnutí se po okolní krajině. Když jsme se dostatečně pokochali okolím a dostali poněkud zdravější barvu, vydali jsme se, stále za hustého deště, dále. Kanibal musel dozadu a přesto že se snažil chovat statečně, i on dostal po dvou, třech zatáčkách zdravou zelenou barvu. Když jsme dojeli do Brna tak déšť, ač jsme to již pokládali za nemožné, zesílil. Připadali jsme si na silnici jak parník na Dunaji. Po asi další půlhodině lehkého bloudění jsme se dostali na vysoký kopec kde bylo parkoviště u Macochy. Lilo tak, že jsme se rozhlíželi, jestli tu náhodou Noe nestaví svoji archu. A právě v tomto okamžiku, stojíce po kolena ve vodě, se mezi nás začala plíživě vkrádat trudomyslnost. Ale po tak dlouhé cestě jsme se přece nemohli otočit a ‘driftovat‘ zpátky do základního tábora, a tak jsme se vydali vstříc neznámému, pokladně u propasti Macocha, kde jsme hodlali zakoupit lupeny na projíždku Punkevní jeskyní.
Bohužel, značně nepříjemná a značně hnusná osoba, asi ženského pohlaví, nám sdělila, že lístky nejsou, nigdy nebyly a pravděpodobně, že už nikdy nebudou a že jsme to pěkný blbci, když jedeme do jeskyně a neobjednáme se půl roku předem, že ona i když jde nakupovat vedle baráku do sámošky, tak se objednává týden předem, že jsme to měli vědět, že přeci mají telefon, že na nás nemá čas, poněvadž musí obsluhovat ty, co si lístky prozíravě objednali, že nemáme zaclánět …. No bylo toho hodně, co nám ta příjemná žena poradila. Bloodík ji za to promptně poslal do prdele a odkráčeli jsme se vztyčenou hlavou a prsty. Octli jsme se tedy v následující situaci. Byli jsme 100km od základního tábora, lilo příšerným způsobem, lístky jsme si mohli koupit nejdříve na Duben 2001, měli jsme hlad, byla nám zima …. trudomyslnost dosáhla v tu chvíli netušených rozměrů. Navíc Hausík zapoměl v autě míč, takže jsme si nemohli pinknout, abychom trudomyslnost zahnali. Rozhodli jsme, že se tedy alespoň svezeme lanovkou ke vchodu do jeskyně, tam se podíváme jaký to mohlo být skvělý, kdybychom měli lístky a lanovkou se vyvezeme zpět. Zakoupili jsme lístky na lanovku, marnotraťně přikoupili lístky na ekovláček a odebrali se na lanovku. A právě při jízdě dolů, jako bychom překročili podruhé bludný kořen a vrátili se na správnou cestu, se vše najednou změnilo. Vykouknul Oskar (sluníčko), přestalo pršet, u vchodu do jeskyně jsme zjistili, že lístky jsou normálně ke koupi, sice na prohlídku až za 3 hodiny, ale jsou, přestalo nám být špatně od pajšlu …. Prostě vše se v lepší zvrátilo. Po trudomyslnosti ani památky, všichni jsme pohlíželi optimisticky do budoucnosti. Čekali jsme na Ekovláček(byla to obyčejná smradlavá prdlavka převlečená za traktror/lokomotivu, která táhla dva vagony), že se, když už na něj máme koupený lupeny, svezeme na konečnou a tam se někde nadlábneme. Při tom došlo k následující politováníhodné události: Bloodík stojí na stanici, má plnou hlavu myšlenek na krásnou a vzrušující jízdu Ekovláčkem, a očima zároveň sleduje další přistání lanovky v dolní stanici. Tak se stalo, že OMYLEM nazval tuto lanovku ‘vláčkem’, za což se mu ostatní smáli celý den až do večera a ještě druhý den a ještě v pond…. a přitom to vlastně bylo jen přeřeknutí způsobené vzrušujícími okolnostmi. Co to je za h…
Přijel vlak a my asi po 5 minutách jízdy, když už Bloodíka bolela ruka od kynutí okolojdoucím sociálům, kteří neměli na dráhu, dojeli k hotelu Nějakej Mlejn, kde jsme se hodlali nažrat. Prostředí bylo příjemné, nabídka široká, ceny přijatelné. Během oběda jsme zaznamenali svatbu, talíř byl rozbit a ženich zametal, jako by nevěděl, že od teď bude muset zametat pořád. Blbec. Pojedli jsme bohatě, většina si dala bramborové knedlíky s uzeným masem a pivko, jen někteří pomatenci žrali nějaký divný rozpláclý kuře. Když jsme se dobře najedli, tak se většina z nás při té příležitosti také pěkně vysr…. si došla na záchod. Jen Kanibal se vrátil s nepořízenou, že prý tam pro něj není dostatek toaletního hajzlpapíru. Tedy … Bloodík tam byl pět minut před ním a zanechal tam papíru tak na zabalení dvou mumií, ale co víme, kolik ho Kanibal potřebuje a na co, že. Z restaurace jsme tedy odešli plní, Kanibal ještě plnější.
Vzhledem k tomu, že nám zbývala ještě asi 3 hodina do odjezdu Ekovláčku zpět k Punkevní jeskyni, rozhodli jsme se, že se projdeme. Stanovili jsme si přesnou dobu, kdy se při tom procházení nazdařbůh musíme obrátit, abychom stihli odjezd. Vydali jsme se silnicí do neznáma, minuli docela hezkou jeskyni, kde Bloodík pořídil několik krásných fotografií členů expedice na pozadí majestátního vchodu do jeskyně a přesně (na vteřinu) ve stanovený čas se obrátili na zpáteční cestu. Kanibal chtěl dojít ještě ‘za další zatáčku‘ (cca 32.5 metru), ale nemohli jsme si to, vzhledem k časovému plánu dovolit. Zpět na stanici jsme dorazili asi 15 minut před odjezdem, přesto jsme si jen tak tak sedli. Ti co přišli po nás už museli plandat, přidržujíce se okrajů vagónu. Kdybychom bývali došli ‘až za další zatáčku’ jak navrhoval Kanibal, museli bychom bývali plandat také. Vlak odjel přesně na čas, a tak jsme po pěti minutách kynutí kolemjdoucím vystoupili opět před vchodem do Punkevní jeskyně.
U vchodu jsme ještě zakoupili povolenku k focení v jeskyni a forgrafem určili Kanibala. Nebylo to, jak jsme záhy zjistili, příliš prozíravé, neboť cvakal tak vehementně, že mu již po 5 minutách prohlídky došel úplně nový film.
Do jeskyně jsme dostali sympatického průvodce, který jak sám prohlásil, jde už za dva dny konečně na dovolenou, na kterou se velmi těší. To ještě netušil, že po půl hodině s naší výpravou by rád šel hned a že dva dny do dovolené mu budou, po zkušenostech s námi, připadat jako věčnost. Hned u v chodu nám průvodce vysvětlil, že v jeskyních je možno vidět tři druhy krápníků – stalaktyty, stalkmity a stalahnáty … nevíme, nepoznali jsme je od sebe. Po chvilce jsme došli k jezírku kde nám bylo řečeno, že když vhodíme minci budeme mít štěstí, a že když vhodíme tisícikorunu, uvidíme průvodce plavat. Ihned jsme uspořádali sbírku, padž plavat průvodce jsme ještě neviděli, ale bohužel nikdo u sebe tolik peněz neměl, navíc jsme byli napomenuti ať nevyrušujeme. Po chvíli chůze jsme vyšlapali asi tak 1734 schodů a bylo nám řečeno, že se vypráví, že kdo vyjde až nahoru, zákonitě dostane infarkt. No … Bloodík měl infarkt už v půlce a nahoru ho museli vynést. Nahoře nás ovšem čekala odměna. Černý stalaktit, prý nějaký mouřenín, kterého když se dotknete ukazováčkem levé nohy a nahlas vyslovíte přání, prý se vám do roka splní. Nikdo se nechtěl zouvat, jen Kanibal promptně sundal sandál (btw. měl děravou ponožku) a začal na celou jeskyni řvát, že chce novou bundu. Podmínkám tedy dostál, takže do roka uvidíme. Potom ovšem došlo k politování hodné události. V jednom sále jsme uviděli díru ve zdi, které se údajně říkalo Venušino ucho nebo tak nějak, no a že panna která tím uchem proleze, ještě víc zkrásní. Pak výklad normálně pokračoval, a tu se Bloodík otočí a vidí Kanibala napůl již zalezlého v uchu. Začal ho tahat ven a vysvětlovat mu, že jemu už nic nepomůže, natož nějaký ucho. Bohužel musel trochu zvýšit hlas, padž v uchu je špatně slyšet, a tím pádem to bohužel slyšeli ostatní, včetně průvodce. V tu chvíli ten dobrý hoch přerušil výklad, otočil se k nám zády a prováděl trhavé pohyby rameny. Buď brečel nebo se smál, nevíme. Jisté ovšem je, že když dotrhal rameny a chtěl pokračovat ve výkladu, zjistil, že má okno jako kráva. Vydával jen nesouvislé zvuky, ale na pokračování výkladu si prostě nevzpoměl. A potom, to tvrdí Hausíková, prý prohlásil „serem na to, dem dál“ … nevíme, ale Hausíkový věříme, poněvadž přesně v takovém stavu se průvodce po půl hodině s námi nacházel. Dostali jsme se potom na dno propasti Macocha, což, ve vší vážnosti, byla opravdu úchvatná podívaná. Hrdličková pořídila po pěti minutách zaostřování několik rozmazaných fotografií a vydali jsme se k přístavu. Nastoupili jsme do loďky a po 10 minutách plavby, jedné zastávce a asi 6-7 rozbitých hlavách jsme byli zase venku před vchodem.
Jelikož bylo již dost hodin, rozhodli jsme se, že jedeme domu. Vyjeli jsme vláčkem zpět nahoru na kopec …. ééé tedy vlastně, vyjeli jsme LANOVKOU zpět nahoru na kopec, za pětikorunu se nám ještě udělalo mdlo při pohledu dolů do Macochy a vrátili jsme se zpět na parkoviště k autu. Tam jsme si chvíli pinkli s míčem, i když jsme trudomyslností v tu chvíli zrovna netrpěli, ale pro jistotu, a vydali se na zpáteční cestu. V Brně jsme se stavili ještě doplnit zásoby, kupodivu opět převažovalo pivo, a asi ve 20.00 jsme dorazili zpět do základního tábora.
Na večer bylo naplánováno pečení kuřat. Hausík dodal jakousi železnou špejli, nejspíš nějakou starou součástku z traktoru, ale sebevědomě o ní prohlašoval, že je to speciální rožeň na opékání kuřat. Také přinesl asi 10 metrů ocelového drátu kterým na ten ‘rožeň’ dvě nebohá kuřata oběsil a tím je připravil na opékání. Hausíková obě kuřata napustila nečím, co vypadalo jako vyjetej volej a co mělo být grilovací koření, či co. Mezitím se Kanibal převlékl do dřevorubeckého, tzn. tepláky, vaťák, tankistická přilba vycpaná beraní koží a jeho sqělé tenisky Reebok a spolu s Bloodíkem započali s přípravou dřeva na topení. Dvě velká polena upravili sekerou jako kozu a na ní začali řezat ostatní polena na půl. Šlo jim to velice dobře a vzhledem k tomu, jak dokázali po celý večer a celou noc zásobovat požár dřevem a neuříznout si prst, lze oprávněně tvrdit, že by se touto činností jistě uživili. Kuřata byla založena nad oheň a zdlouhavé opékání začalo. Během něj dorazil do tábora Juldík s chotí, který se nemohl zůčastnit celé třídenní akce, protože musel na Sychrově, jako řádný člen dobrovolného hasičského sboru, sušit hadice a naolejovat parní stříkačku, což rozhodně nemohl odložit na jindy. Přivezli s sebou ještě jedno kuře zoufalce a tak jsme tedy měli potraviny zajištěny asi tak na týden dopředu. Bohužel, jak se to obyčejně už tak stává, docházelo pivo. Hausík s Juldíkem se tedy rozhodli dojet do nejbližší hospody pro pár lahváčů. Dovezli však nějakej místní samoser bůhvíjakého jména, který ani v nejmenším nemohl nahradit desítku Gambáček. O zbývající lahve se tedy rozhořel velký boj a každý si všechny lahváčky, které ukořistil, strážil jako oko v hlavě. Jenom Julďa si do nich stále kopal a marnotraťně rozléval drahocenou tekutinu po poli. Asi v jedenáct hodin byla první dvě kuřata hotová. Poprali jsme se o těch pár porcí masa, ale nutno říci, že kuřata byla vynikající. Překvapilo nás, že jsme všichni docela přecpali a rozhořela se diskuse, zda oběsit na rožeň ještě další dvě kuřata, když už vlastně nemáme nikdo hlad. Nakonec jsme je tam píchli, poněvadž takový mrcha kuře se peče přes dvě a půl hodiny a usoudili jsme, že v jednu ráno už budeme zase mít hlad. Oheň tedy pěkně hořel (však ho taky Bloodík s Kanibalem stále zásoboval umně nařezanými poleny) a někteří začali u ohně usínat. První vytvrdnul Juldík, a chrápal až se kuřata na rožni třásly. Potom si Hausík donesl deku, o níž tvrdil, že je revmatická. Rozložil jí na zem a zalehnul. Varovali jsme ho, že dostane angínu, ale odbyl nás se slovy, že na revmatický dece ještě nikdo angínu nedostal. Je to možné, ale Hausík jí o týden později skutečně dostal. Kanibal seděl, čuměl do ohně a vykládal ostatním, že se musí vypravit do kravína sehnat nějakou dojnici, protože on jediný z nás je ještě ‘potřebný’. Byl nad tím tak hluboce zamyšlen, že si vůbec nevšiml, že mu jedna z jeho botasek, vystrčená daleko nad oheň již pěkně doutná. Když ho na to ostatní upozornili, z mohutným pokřikem vyskočil a běžel hledat vodu, zanechávaje za sebou mohutnou kouřovou clonu. Když se vrátil, ulehl vedle Hausíka, který již mezitím stačil usnout, sebral mu kus revmatické deky a také usnul spánkem spravedlivých. Po asi hodině začalo docházet dřevo. Bloodík tedy vzbudil dřevorubce Kanibala a šli řezat dřevo. Mezitím se probudil Juldík, opět si kopnul do svého piva a vida, že není co pít, kuřata eště nejsou a vedle Hausíka na dece je volno, proradně zabral Kanibalovi místo a usnul (na revmatické dece). Kolem půl druhé se kuřata konečně dopekla. Stateční jedinci, kteří neusnuli a celý večer se starali o oheň, kuřata a kecy, tedy Hausíková, Šťovíková, Bloodík a již asi půl hodiny vzbuzený Kanibal, sundali kuřata z rožně, jedno hbitě sežrali a druhé odložili na snídani. Bloodík pak přiložil obě kozy, na kterých řezal dřevo, do ohně, aby tam Juldík s Hausíkem na revmatické dece nezmrzli a odešli jsme do chaty, padž nám Hausíková slíbila noční bojovku a Kanibal, když už měl takový pěkný, sváteční, vesnický vohoz, chtěl někde ve vesnici překlátit nějakou dojnici (nebo dojičku, už si přesně nevzpomínám), jak o tom ostatně celý večer mluvil. Když jsme odcházeli do vesnice, všimli jsme si, že se na revmatické dece něco hýbe. To Juldík s Hausíkem vstávali, neboť Bloodík úplně přesně neodhadl sílu dřevorubeckých koz, které předtím přiložil, a Hausíkovi s Juldíkem na dece ohořely vlasy, což je vzbudilo. Alespoň nás bylo víc na bojovku. Hausík sice zůstal doma s tím, že musí faxovat do Prahy, ale Juldík šel a tak nás bylo více a mohli jsme tím pádem udělat větší ostudu. Leč ve vesnici jsme nikoho nepotkali (kupodivu, vždyť byly teprve tři hodiny ráno) a tak jsme alespoň obsadili na návsi místní ‘Theme Park’, který se skládal z těchto atrakcí : houpačka, kolotoč, prolejzačka a lavička. Rozdělili jsme si tedy atrakce abychom mohli podat do Prahy přesnou ‘Zprávu o stavu zábavních parků v Čechách’. Hausíková s Kanibalem obsadili houpačku, Juldík kolotoč, Šťovíková lavičku a Bloodík se ujal funkce kolotočáře. Všichni s ním byli spokojeni vyjma Hausíkové s Kanibalem, kterým se pořád něco nelíbilo. Buď se houpalo málo nebo zase moc … buzeranti. Když už nám bylo docela špatně (pivo dělá na kolotoči pravé divy), vydali jsme se pod vedením Hausíkové na bojovku za vesnici k rybníku. Tedy alespoň Hausíková tvrdila že k rybníku, ale nikdo z nás to nemůže dosvědčit, poněvadž byla tma jak v prdeli a nebylo vidět na krok, natož okolo sebe. Ale u rybníka jsme možná byli, neboť Kanibal spad někde do vody. Všichni jsme to slyšeli, ale bohužel to nikdo neviděl a tak dodnes nevíme, kam vlastně spadnul. Tma byla opravdu nechutná a tak jsme se všichni hrozně báli a tím pádem splnili podmínky noční bojovky. Po návratu se ještě někteří členové popelili po domě a pak se konečně šlo spát.
Brzy ráno jsme kolem poledního vstali a započali s přípravami na odjezd. Snědli jsme poslední kuře, pustili si televizi a sledovali úporný boj hrázného Palizy s potapěčem Sykytou a Jožinovy výlety na místní nádraží. Také jsme ještě stihli sehrát jednu hru Scotland Yardu, takže jsme ten krám s sebou netáhli zbytečně. Je třeba připomenout, že Bloodík v roli Mistra X poprvé v dějinách KPCP zvítězil, když se všemi detektivy mistrně vykouřil ve 13 tahu a potom již měli pramálo šancí. Kanibal sice tvrdí, že to bylo jen díky tomu, že nehrál, ale to sou jen kecy, kterým nikdo nepřikládá pražádný význam. Pak už jsme jen lehce uklidili, rozdělili se do aut a vyrazili ku Praze. Na dálnici jsme se ještě stavili u pumpy, nacpali se zmrzlinou a sklerotik Kanibal si převzal svá CD která zapoměl u Hausíků. Poté jsme již bez zaznamenáníhodných příhod dorazili do Prahy, kde jsme expedici rozpustili.
Co říci závěrem. Expedice se přes počáteční problémy kromobyčejně vydařila a doufáme, že další výprava na sebe nenechá dlouho čekat. Zároveň děkujeme Hausíkům za zapůjčení základního tábora jakož i ostatního. Další poděkování patří všem účastníkům, kteří se nezalekli počasí ani ničeho jiného a zůčastnili se. Ostatní ‘výhovorkári’ o hodně přišli a dobře jim tak, blbečkům …  | |
... za KPCP BLooDiK
|
|
|
