 |
 |
 |
| |
|
|
| |
Otázka nebyla ještě zadána. |
|
| |
|
|
| |
Počet odpovědí: 0
|
|
|
 |
| |
| 26.04.24 |
15:01 |
Anonymous |
| 25.04.24 |
18:34 |
App.start |
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| |
| 29.12.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 16.02.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 15.02.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 19.01.16 |
Soutěž KPCP |
| 09.04.10 |
Soutěž KPCP |
|
|
|
 |
 |
 |
|
| Výlet č.2 Kamýk, Dobronice, Bechyně, Temelín |
| Zápis: Cossack Fotky: Hausik Popis fotek: - |
|
                           |
|
výlet tento, konal se dne 24. březence tohoto roku
Osoby, obsazení a umístění ve vozidlech dle abecedy:
Lynn - Hujerová (Hauscar)
Martina - Hubinová (Bublacar)
Šárka - Bublaysová (Bublacar)
Zuzka - Hausíková (Hauscar)
Jarmila - Kinder Surprise (Hauscar)
Bob - Hujer (Hauscar)
Miki - Bloodik (Bloodcar)
Bloodik (Bloodcar driver)
Bublays (Bublacar driver)
(ossack (Bloodcar buzna č.1)
Hausík (Hauscar driver)
Hubina (Bublacar buzna č.1)
Hujer (Hauscar buzna č.1)
Kanibal (Bloodcar buzna č.2)
Jak se již málem stalo tento rok o víkendech tradicí, jali jsme se opět navštívit nenavštívené a poznat nepoznané české hrady, neboť těmto se pomalu členové KPCP začínají podobat. Tedy hlavně co do zřícenosti, takže ať víme do čeho jdeme. Pro jistotu, kdyby třeba začalo pršet a nebylo na co koukat, vzali členové, kteří měli tu možnost, své okrasy a drahé polovičky, v některých případech manželky,
v některých potentní manželky a v některých jeli jen potentní manželé, bez potentních manželek, kteréžto ani na obzoru se nejeví. Tuto skupinu zde zastupovali Kanibal a (ossack jako věrní přátelé svobody a tzv. free-leg-life.
Odlet byl stanoven tradičně od Bloodikova paláce v Bráníce v dopoledních až poledních hodinách.
Členové se začali sjíždět cca na 10:30 a vše vypadalo nadějně, jediný (ossack jel ze špatné strany Prahy, takže ho velmi zdržela naprosto neočekávaná objížďka díky uzavřenému tunelu pod Vyšehradem. Ještě předchozí dopoledne, když jel výše zmíněný člen kolem, kontroloval si, že tunel je sice uzavřen, ale jen ve směru z Braníka do centra, takže vše se zdálo v pohodě. Bohužel situace se v sobotu dopoledne rapidně změnila a muži zákona zahnali nekompromisně pendreky (ossackovo sršeň už od železničního mostu zpět na Palackého náměstí. (ossack nasrán na nejvyšší možnou míru vozidlo bleskurychle otočil a vědomě porušující rychlost v hlavním městě se řítil k Bloodikovi. Cestou musel provésti jednu z největších motoristických prasáren svého života, po které se mu lehce klepaly ruce jak to bylo na těsno, ale vyšlo to a tak s cca 9ti minutovým zpožděním dorazil do zahrad Bloodikova paláce.
Tam již čekali všichni zúčastnivší se členové výletu vyjma rodiny Hujerových, která ještě pro zbylé členy dle tajných informací česala švestičky z vlastní zahrádky.
Po nezbytném vítacím polibku od jednotlivých členů KPCP a podáním rukou od drahých poloviček členů se začalo rozdělovat členstvo do jednotlivých vozidel.
Jaké bylo naše překvapení, když krásná drahá polovička páně Bloodika prohlásila, že její choroba není nejvhodnějším přívažkem pro cestu, necítí se bezpečně a tedy s námi nepojede. To způsobilo menší revoluci ve vozidlech. Někteří mladí revolucionáři tuto skutečnost nesli velmi těžce. Nejhůře na tom byl úderník komsomolec Matouš, který při představě, že bude muset jet ve voze s kapitalistou Bloodikem sám pouze se svým agentem-bratrem, dal se do usedavého pláče a odmítal se výpravy účastnit.
Na vlastní žádost byl tedy odmontován ze svého sedadla a tím pádem se vlastně ve vozidle velkého předsedy uvolnila dvě místa. Jelikož předseda je novopečený řidič a využívá každý okamžik, který může strávit za volantem, bylo jasné, že Bloodcar jede i za cenu poloviční posádky. Tuto velmi rychle doplnilo kouzelnické duo "Buzna´s" (ossack s Kanibalem. Tím byl zajištěn odborný dohled nad řízením nyní již zkušeného drivera Bloodika a zároveň po celou jízdu neustávající FBK - festival blbých keců.
Po naložení se do vozidel a rozloučení se s domovem, odjela kolona limuzín na Hujerovic vinohrad,
kde právě končilo česání švestek. Cestou jsme hráli hru "Auto do plynu", kdy se nám pokoušel Bloodik ukázat jak probíhá přechod mezi benzínopohonem a plynopohonem jeho vozidla.
Naštěstí jsme se nestali obětí upravené verze ruské rulety a vozidlo nechcíplo uprostřed křižovatky, ale až asi třináct metrů za ní. Pustili jsme si plyn a za pár minut jsme byli country.
Bohužel agenti CIA nelenili a vnesli do KPCP dezinformaci ohledně místa setkání s Les Hujers, takže výprava čekala před rezidencí Hujersgadenhaus nicméně Les Hujers se vydali na svou soukromou autobusovou zastávku. Než se toto vysvětlilo, uplynula poměrně dlouhá doba a tak některým členům vyhládlo a začali se dožadovat oběda ještě před výstupem na hrad.
První problém se ale vyskytl už před Hujersgadenhaus, neboť čtyřproudá komunikace, která kolem něj vedla se příjezdem našich limuzín zaplnila natolik, že se okamžitě srotil dav místních dorostenek ročníku 1848, které spustily zuřivé protesty. Prý tu za několik málo minut má projíždět transport taktických raket Pershing 2 do základny Greenham Common a díky našim vozům tu obří tahače neprojedou a nebude tedy možné bránit čerstvě nabytou svobodu. Dorostenky zasypaly tedy jednotlivé členy spoustou nadávek ve staroslověnštině a vyhrožovaly, že na nás sešlou dým a běs z nebes. Ve finále se na obzoru skutečně objevilo vozidlo s majáčkem, které předznamenávalo příjezd transportu. Poté co dojelo blíže, zjistili jsme, že se nejednalo o majáček, ale pouze o odlesk sluneční záře na čelním skle a jest to pouze prostý dělnický povoz Octavia řízený nebojácnou řidičkou. Tato se s vervou vrhla se svým povozem mezi naše limuzíny a chtěla jimi projet. Bohužel ani zbývajících sedm volných pruhů jí nestačilo, aby se nám vyhla a tak musel Bloodik se svým vozem mírně popojet asi 7,634 cm a pak již bylo vše v pořádku, sesbírali jsme sklo z rozbitých zrcátek a sličnou řidičku okamžitě za odměnu znásilnili.
Mezitím se na druhé části obzoru objevil z mlhy vyjdivší stín ve kterém byl okamžitě dle pihy na prdeli rozpoznán šéf Les Hujers sám velký Karl, za ním kleine Karl a poslední střední Lynn.
Uvítání bylo bouřlivé, švestky rozdány a pak jsme se již dali na cestu vstříc hradům.
Poslední akcí před samotným odjezdem bylo objevení posledního, ze sedmi hledaných rozdílů na Bloodikovo synovi. Touto laškovnou společenskou hrou nás vybavila Bosorka a my všechny rozdíly neprodleně našli. Tedy až na ten poslední, který jsme objevili až při vystoupení výše jmenovaného z vozidla. Jeho obuv byla jest sice stejného typu u obou bot, nicméně zjistili jsme, že Miki má špatně přišroubované nohy.
Jen velmi pečlivý pozorovatel si toho všiml a ještě pečlivější Zuzka mu tuto závadu opravila poté co se u předsedy zjistilo, že nikdy neměl boty na tkaničky a tudíž si je neumí zavázat ani on sám. Buzny Kanibal (ossackem měli boty zavázané už z domova od maminky, takže zde jsme také nemohli očekávat žádné pokroky, či snad dokonce pomoc.
Po naložení Les Hujers do vozidel a nezbytných autogramech pro nyní již rozcházející se demonstrantky jsme se vydali pomalu, ale jistě na Strakonickou a dále. Cestou jsme probrali testy grafických karet a tak nějak provedli první recenzi dlouho očekávané hry Operace Flaškapojnt, jejíž demo vyšlo v předchozím týdnu. Shodli jsme se na tom, že hra jest velmi nápaditá, nicméně v době, kdy firma 3dfX krachla a koupila ji jiná firma, není asi dobré novou hru optimalizovat pouze na tento chip. No každopádně gamesa se tvoří již drahně let a tehdá nigdo netušil jak skvěle bude výše uvedená firma prosperovat. Každopádně měsíc před vydáním hry na trh měnit engine… rovná se sebevraždě. Takže tímto plodným hovorem jsme strávili většinu času. Styk s ostatními členy výpravy byl dohodnut v Hotelu na haldě u příbramských ropných plošin. Cestou jsme zjistili, že vozidlo páně Bloodika jest schopno vyvinout i rychlosti, o kterých se nám mohlo leda zdát a se slovy "takhle rychle to ještě nikdy nejelo" nás Bloodik upozorňoval, že ztratil vládu nad vozidlem a je jen otázkou času, kdy se rozstřelíme o svodidla a utopíme v kolemtekoucím rybníce. Naštěstí jsme přežili a vozidlo se opět dostalo do své cestovní rychlosti a následně pod ní, neboť přišel kopec. V něm nás dojela a předjela všechna vozidla, která jsme předtím dojeli a předjeli my.
Přesto by se musel stát asi zázrak, aby nás zachytil policejní radar, neboť naše rychlost byla skutečně taková výletní. Ale přiznejme si to otevřeně, alespoň mě tato velmi vyhovuje, neboť se mohu kochati krajinou a kecat a bejt v pohodě, což člověk nemá moc šanci bejt v průběhu týdne…
Cestou nám volali z banky naši agenti stavy našich účtů po pátečním uzavření burzy a tím nám všem velmi zlepšili náladu. Zase jsme za vodou a nebýt výplaty od našich zaměstnavatelů, byli bychom úplně bez příjmů a přitom co je na věci velmi zvláštní - naše výdaje několikanásobně teoreticky převyšují příjmy a zvyšují dluhy. Zvláštní.
Další telefonát byl již od netrpělivé druhé části výpravy s rychlejšími vozidly, která se již pídila po tom, kde jsme a jak to, že jsme ještě nedojeli. Ubezpečili jsme je, že se již blížíme a pouhým okem můžeme pozorovat čilý ruch na vrtných plošinách, kde spousta dělníků s vrtačkami těží ropu. Toto zjištění je uklidnilo a tak si v poklidu mohli objednat tuny jídla k obědu.
Dorazili jsme k hotelu a předseda se jal opravovat zjištěnou závadu na vozidle, zatímco hladový Kanibal se vrhl do víru jídelny a začal žráti i to, co nebylo původně na jeho talíři. Dietu držící (ossack se posiloval pouze nabídnutými různobarevnými TicTacy a hledal možné cíle naší cesty v oblíbené knize páně Durdíka o zříceninách. Malý Miki během několika málo sekund objevil v hotelu automaty s motorkama a hlavně těžkotonážní jeřáb Coles na zdvihání plyšáků z aqária. Prohlásil, že bezpodmínečně jedno či druhé hodlá využít a jediné co mu v tom brání jest pouze hamižnost předsedova, který mu nechtěl uvedené aktivity sponzorovat. Poté tajně požádal strejdu (ossacka o zaplacení patřičného obolusu, ale (ossack byl tvrdý neboť plyšákomat velmi dobře zná a ví, že ani monstrózní sumy, které svého času, než se zabil na lyžích, naházel v alkoholovém opojení a ne zcela při smyslech do tohoto plechového zloděje nestačily na vytažení byť jen jednoho plyšáka i když tento se několikrát v chapadlech jeřábu zachytil, ale toto se z doposud nezjištěných důvodů vždy ve finále rozevřelo těsně před šachtou, kde se již dal ručně vybrat. Zkrátka a dobře (ossack nehodlal podporovat tyto vydřiduchy a ještě k tomu zneužívat úchylky malých dětí na všechno plyšové.
Otázkou zůstává, co by se stalo, byl li by to ne plyšákomat, ale vinylomat a daly by se z toho tahat vinylové hadříky pro slečny… a co teprv loďkomat  to by i předseda zajel rukou níž a drobné po kapsách hledal. Ale to už jsme zabředli příliš hluboko do nitra našich duší.
Po opravě vozidla, najití vhodného hradu pro exkursi a násilném odtažení Mikiho od plyšákomatu jsme vstoupili do jídelny hotelu. Bylo to, jako bychom se vrátili o dvacet let zpět do doby, kdy silnice naší vlasti křižovaly zájezdy ROH a odboráři ze zbrusu nových autobusů Škoda ŠM11 plnili tyto velkolepé haly a architektonické skvosty s umělými květinami a umělohmotnými lustry z bílých plastových kroužků. Usedli jsme tedy ke stolu, který bezprostředně sousedil se stolem zbytku výpravy, která si brutálním způsobem přežírala žaludky. Po chvilce k nám došla i číšnice a pohled na ní napovídal, že v tomto hotelu slouží minimálně již výše uvedených 20 let. Jaké bylo mé překvapení, když za chvíli přišla znovu a ptala se nás na totéž - co si dáme. Až po chvilce mi došlo, že to není ta samá, ale její sestrodvojče k nerozeznání podobné. Takže jsem znovu objednal už jednou objednané. Dáma se mírně divila, když jsem při objednávání ukázal na Mikiho, kterému byla i židle velká, že zde pro mého staršího bratra má přinést kolalokovu limonádu a pro mě iceteeeee. Asi si myslela (a celkem oprávněně) že jsem asi nějakej místní dement, který sice vypadá na těch 29 co mi za pár dní bude, ale jinak jsem mentálně někde na úrovni dřevěného vláčku. Předsedovi byl objednán toník a pak již začalo mezivýpravové obdivování fotografických přístrojů, ve kterém vynikal s. Hubina od protějšího stolu. Bloodik mezitím odmítl fantastickou nabídku páně Hausíkova na prodej
amatérského přístroje za profesionální cenu a poté jsme se vydali k našim vozidlům, neboť již tradičně bylo po poledni a to naše výlety začínají. Ostatní členové se začali trousit až po cca 15ti minutách, neboť čekali na zaplacení u svých stolů. Bloodik s (ossackem mezitím zaplatili u pultu. Tedy (ossack šel platit, ale Bloodik už zaplatil za něj, za ušetřený peníz pak (ossack v nejbližším domu sportu zakoupil švihadlo a potýral tělo.
Miki se motorek přeci jen dočkal, neboť mu jeden člen KPCP, jehož jméno jako tajného sponzora nebylo zveřejněno,
umožnil jízdu na divokém elektronickém oři nabitém elektřinou místo koňmi. Plyšák byl zamítnut a plyšomat ponechán svému osudu s tím, že plyšáka seženeme jinde, lepšího a levnějšího na nejbližší benzínce. Kupodivu nejbližší benzínka byla hned vedle parkoviště u hotelu, ale té jsme se obratně vyhli.
Dohodli jsme se, že tedy navštívíme nedaleko osaměle stojící zříceninu hradu Kamýk nad Vltavou a sejdeme se před samotným výstupem ve stejnojmenné vesnici.
Na haldě jsme se tedy dali doleva a krásnou krajinou pokračovali dále. Poté co jsme míjeli již asi desátou potentní lokalitu na umístění hradu a stále nebyli u cíle své cesty, začali býti někteří členové nervózní a slovy "dyk tu kurva ten zasranej Kamejk uz musí bejt ne?" přivolávali hrad samotný z hloubi historie. Pedofil-buzna Kanibal se zatím na zadních sedadlech osahával s Mikim a probíhaly zde i některé formy orientálního mučení, alespoň podle zvuků a řevu, který byl v zadní části vozu slyšet. Agentura Reuters hovoří i o trhání rukou a podobně.
Nicméně pak jsme již bez problémů minuli kastelánku s berlicemi a vlétli jako čerstvý vánek přímo doprostřed Kamýka. Zastavili jsme vedle haciendy místního bosse a jak napovídalo šestero montérek na prádelní šňůře minimálně předsedu správní rady IPB. Prádlo zde věšela osoba, jejíž počínání jsem tak úplně nepochopil, neboť čerstvě vyprané prádlo věšela sice na šňůry, ale do toho hulila cigáro a kouř foukala na ty hadříky, takže ty více než rychle ztratily vůni Persilu, který pere za vás a získaly vůni Nikotinu, který smrdí z vás… Netvrdím, že zas uvedená osoba pochopila nás, protože jí asi před barákem nestaví tak často banda úchylů z Prahy a nedohaduje se kde je nějakej bláznivej hrad Kamýk, když stojí přímo pod ním. No nic.
Co bylo ale daleko nebezpečnější, to byli volně pobíhající psi Dingo po zahradě jejichž štěkot a vyceněné kly rozhodně dávaly tušit, že nebýt mezi členy KPCP a psy železný plot, byl by s námi krátký proces. O tom svědčily trosky jiných nešťastníků povalující se okolo plotu a pomalu zarůstající mechem… Hrůzostrašných štěkot jsme následně přestali radši vnímat a radši dali na radu místního spoluobčanky, která nás poslala kousek cesty zpět k místní vodárně a tam již vzhůru do kopce. Prý se autem dá dojet až k hradu. To byla pro nás sportovce vítaná informace a tak jsme nelenili a po nezbytném menším dopravním zmatku, kdy silnice v Kamýku nebyly dimenzovány na takový provoz, otočili svá vozidla a odjeli směrem k uvedené vodárně. Touto se nakonec ukázala krabicoidní stavba vedle silnice okolo které skutečně vedla cesta vzhůru do kopce. Vydali jsme se tedy po ní a po cca 30ti metrech pochopili, ze cesta sice vede až k hradu, ale určitě ne pro auta. Tyto jsme odstavili nad vodárnou s tím, že pokud dojde k úniku oleje z vozidel, či jiných ropných produktů jako je chladící kapalina a kapalina do ostřikovačů, způsobenou ekologickou havárii objeví místní občané až později po našem odjezdu. Na defaultním parkovišťátku byly objeveny trosky orbitální stanice MIP, která se v těch dnech postupně rozpadala v atmosféře nad našimi hlavami a některé součástky, které se ulouply ze stanice dopadly právě na toto parkoviště, kde se smísily s místní trávou.
Dále byly v přilehlých příkopech okolo cesty nalezeny pytle s odpadky, které jsme ten den v podobném složení nacházeli ještě na dalších místech naší vlasti. Někteří naši spoluobčané by skutečně měli býti na vlastní náklady utraceni, neboť logika, kdy bordel z domova vyvezu do krásné krajiny tak jako tomu třeba je v okolí Sedlčan, kde jsme byli, a tam ho prostě hodím do škarpy, mi skutečně uniká.
Ihned po výstupu z vozidel nám do polí utekl Miki a hned za ním jako za nejmladším a nejkrásnějším chlapem krásná slečna Šárka. Starý páky zůstaly samozřejmě na ocet a tak se mohly věnovat neustávajícím hádkám o to, který team je lepší, jestli Slávie, nebo Sparta. Tato nikdy nekončící pře probíhala více či méně celý výlet.
Po polní cestě, po které jsme měli vyjet původně automobily jsme se vydali pěšky na hrad. Cestou jsme se zúčastnili shitslalomu, kdy nebylo vždy tak úplně bezpečné jíti po cestě bez předchozího pečlivého zkoumání jejího povrchu.
Po celou cestu se za našimi zády ozýval hrůzyplný křik Boba Hujera, který byl po celou dobu cesty nucen poslouchat zpěv Karlose de Hujery. Tento předzpívával songy Pet Shop Boys a přiznejme si to otevřeně, v jeho podání by zněl hrůzostrašně i daleko mírumilovnější hit než jakým byla hymna bezdomovců Suburbia.
Hrad samotný nás překvapil svou jednoduchostí a zejména zříceností což jsme nikdo potažmo u zříceniny neočekávali. Ještě v předhradí museli Bublajs a (ossack ulevit svým tělům, posléze je následoval i Kanibal.
Výprava jinak již vstoupila do bran hradu (žádné jsme nenašli a dle plánku jsme do hradu vstupovali původně uzavřenou zadní částí), kde se jala prozkoumávat kosterní pozůstatky předchozích návštěvníků a několika ohnišť vzniklých v okolí celého hradu. Opět to napovídá o genialitě našeho národa, kdy každý kdo přijede na hrad si musí udělat svý vlastní ohniště, protože ty ostatní nejsou dost dobrý. Pominu-li, že v lese obecně jest rozdělávání ohňů zakázáno, uniká mi tak nějak logika těchto trampů.
Na hradě se (ossack dozvěděl novinu, kterou už věděli všichni a kterou tu nebudu dále šířit, v rámci konspirace.
Po menší kamenné bitvě a poté co nám Bob ukázal, že i kdyby měl přijít o vlastní gesicht, v žádném případě není ochoten při chůzi vytáhnout ruce z kapes. I při pádech je měl stále uschovány. Nejspíš z něj bude hodinář a tak si je šetří. Navíc u chlapů je přitažlivá zejména inteligence a ne xicht, takže na ten taky nehleděl. Nejvíce nás ovšem zaujalo to, že se bez pomoci rukou dokázal ze země i zvednout. To někteří členové KPCP občas nedokážou i s rukama.
Nastal ale čas loučení s hradem a tak jsme se pomalu vydali k našemu privátnímu parkovišťátku. Cestou nám pro změnu Miki hodlal ukázat, že byl li vybaven z domova čistými kalhotami, je bezpodmínečně nutné tyto neuvěřitelným způsobem ušpinit, aby mu Bosorka uvěřila, že někde skutečně byl a ne, že ho otec zatáhl do nějakého doupěte, kde spolu s dalšími členy celý den smažil kultovní hru KPCP Ski Jump.
Miki se tedy jal sjet po zadku kamenitobahnitou stráň přímo od trosek hradu. Původně jsme si při pohledu na něj mysleli, že to neudělá, ale dokázal nemožné a skutečně kopec sjel. Bloodik se za ním jen smutně díval, protože i když by chuť určitě byla, tento návrat do mládí by mu doma asi neakceptovali. Miki se následně, jsa si vědom pozornosti, kterou na sebe upoutal, pokusil dohnat svého konkurenta Boba, ale do cesty se mu připletl útržek stromu ve formě pařezoidní a tak se mohutný skok, kterým chtěl svůj běh započít, proměnil ve slušnou držku k zemi k pobavení ostatních přihlížejících.
Cestou k vozidlům jsme probírali vše možné i nemožné včetně věci nejsmutnější, kterou bylo první výročí, kdy tu (ossack válčí už bez své nejkrásnější drahé polovičky, které by se na výletech určitě líbilo a minimálně by se kromě hradu pokochala i malou rodinkou koníků pasoucích se na louce u hradu. Ale snad je jí tam nahoře už dobře a nic jí nebolí. Tady ten svět bez ní jaksi ztratil to velký kouzlo který tím, že jsem jí potkal, se odněkud vynořilo a já začal pomalu věřit na zázraky. I ty se dějí, ale když bylo potřeba, aby se stal ten největší, tak nás ten nahoře nechal na holičkách.
Každopádně dnešní výlet byl asi tou jedinou věcí, která mi pomohla se s tímhle hnusným výročím vypořádat a strávit ho mezi kamarády, kde to tolik nebolí… Jájo ahoj a měj se tam krásně…
U vozidel se opět dostal na přetřes reprezentační zápas se Skotskem, který chtěla většina členů vidět a tak se málem výlet ukončil. Naštěstí jsme ale rozumní lidé a tak jsme výlet nezrušili. Po konzultaci s mapou a přáními některých členů vidět Orlík, jsme se vypravili na hrad Dobronice, který byl sice pěkně daleko, ale dle slov předsedových za to rozhodně stál. Což jsme měli záhy zjistit i sami.
Cestou nám pochopitelně všechna ostatní vozidla ujela, neboť my jsme opět šli do plynu. Nebyl důvod se někam hnát, navíc začalo mírně pršet a tak jsme se alespoň kochali jízdou v okolní skutečně fajnové krajině.
V jedné zatáčce na nás čekalo vozidlo Bublacar, takže jsme se zařadili za něj a než bychom řekli švec, Miki se stačil odpásat ze své sedačky a vystoupit z automobilu. Jaké bylo jeho překvapení, když jsme téměř v zápětí znovu nastartovali a chystali se odjet. Bleskurychle nastoupil do vozidla, ale připásat už ho musel strejda Kanibal. Do toho zavolal nejmenovaný soudruh a chtěl po nejmenovaných členech jakousi práci.
V jedné vesničce jsme si na poslední chvíli všimli, že vozidlo Hauscar stojí před místní cukrárnou a vystupuje z něho osádka, která se na nás usmívá a naznačuje, že nyní jest čas na buchetku. My jsme byli ale tvrdí a jeli dál, což se nám bohatě vrátilo. Po levé straně silnice jsme míjeli jakési školící středisko, u kterého se Kanibal zasnil a zavzpomínal jak zde byl na jakémsi soustředění a smažil zde na kurtu tenis. Poté zamáčkl slzu a pochopil, že hledat ztracené mládí nemá ceny.
Sraz všech vozidel byl ve Voticích u benzínové pumpy, kde jsme chtěli nabrat pár lžic plynu do našeho žíznivého motoru. Zde jsme se též až na vyjímky sešli snad jen vyjma Bublacaru, který jel nabrat benzín až do Bechyně. U pumpy byl zakoupen plyšový plyšák, který při patřičném direktu vydával jakési nepopsatelné zvuky.
(ossack si zašel na očistu a dále zakoupil jednu dietní čokoládku a nanuček. Ostatní se odbyli pouze limonádami a vysmívali se (ossackovi, že měli výýýýborné dortíčky ve výše uvedené cukrárně a zopár zmrzlinek. Jak to nakonec dopadlo se dozvíme záhy. Plyn byl bohužel out of order tak jako tomu ostatně bylo u všech pump, které jsme ten den cestou potkali. Důvod tohoto počínání pumpařů se nám jaxi nepodařilo zjistit.
Po občerstvení se výprava vydala k Dobronicím, kde již netrpělivě čekal Bublacar s Martinou, Šárkou, Bublaysem a Hubinou. Tentokrát jsme ale za záhadných okolností ujeli my Hauscaru a v jedné šílené díře, kterou jsme cestou projížděli jsme na ně museli čekat, neboť zdejší značení nemělo zrovna dvakrát informativní charakter a bylo tedy nabíledni, že by zde Hausík, byť zkušený driver, mohl zablouditi a skončit kdoví kde.
Každopádně jsme zastavili na návsi, kde naše sršeň s pražskou SPZ budila náležitou pozornost místních jedinců, kteří řešili důležité věci ohledně jednoho obecního stromu. Jelikož se signálem zde všichni naši slavní operátoři (vyjma Oskara, kterého nikdo z nás neměl) byli v prdeli, nebylo volání posádce druhého vozu zrovna v ideální kvalitě, takže když jsme se konečně dovolali, abychom zjistili, co se děje a proč nejedou, ozvaly se jen útržky slov a výkřiků hrůzy.
"…ob poblil… nás aaaaaaa, umírám , nemohu dál… zastav, nemu… aaaaach rozežírá nám to trup!!! Přineste
laserová děla, aktivujte… musíme opustit … otevři kabinu…kyselina… nééééé Karle neumírej!!! mě… blbě taky…"
pak se telefon odmlčel a jen západ slunce ozařoval naše zamračené tváře… právě jsme ztratili kamarády. Než jsme se ovšem stačili s touto novou skutečností vyrovnat, objevil se z čistajasna Hauscar na obzoru a poté co nás dojel jsme se dozvěděli celý smutný příběh, který začal už v té výše jmenované cukrárně a skončil v zatáčkách za Voticemi…
Rozradostněn touto zprávou sežral Miki (ossackovi čokoládu a tento se stal terčem posměchu Kanibala. Ale toho umravnilo několik přesně mířených ran plyšovým panákem z rukou Mikiho a to byl teprve začátek šikanování, které mělo následovat.
V Dobronicích nás překvapil smrad ve vesnici a hrad za vesnicí, ke kterému jsme se nedokázali tak jednoduše přiblížit. Neustále jsme kroužili okolo až jsme dojeli hlubokým kaňonem dolů k řece Lužnici, která po deštích měla v sobě více vody, než by bylo zdrávo a tak členstvo zaparkovalo v uctivé vzdálenosti od vody na soukromém pozemku. V bezprostředním okolí našeho parkoviště stál menší architektonický skvost a tím byla růžově natřená hacienda místního bosse. Skutečně se vyjímala a byť třeba to byl barák relativně zajímavý, použitá barva z něj udělala zrůdnost první třídy a autor této malůvky by měl být zastřelen komorou architektů.
Pak jsme již vystoupili na hrad po prudkém kopci. Stavba jest velmi zachovalá, neboť byla opuštěna na rozdíl od jiných až poměrně pozdě a dlouho v zde sídlili mentálně postižení chovanci tehdejšího kláštera. Hrad byl poměrně rozlehlý a v jedné z jeho místností jsme usoudili, že zde by se výborně pařilo. Široký stůl, velká plocha na tance i toho nejdivočejšího charakteru a zejména okna ústící do propasti s řekou dovolovaly recyklovat bezpečně veškeré nestravitelné potraviny, které se do člověka nějakým omylem dostaly. Vyšli jsme pod velkou věž a tam jsme se zakecali na téma služeb. Jak Bloodik s Bublajsem tak i (ossack měli ten den službu pro zákazníky a tak jsme se děsili, až někdo zavolá a my budeme muset vzít nohy na ramena a odjet do Prahy řešit vzniklý průser. Naštěstí se ozval jen nejmenovaný a ten byl velmi rychle vyřešen.
Zavzpomínali jsme též na naše mladá léta, kdy někteří z nás jezdili vodu a zejména Bublays nám poreferoval, kde tehda v Dobronicích spali. Nejzajímavějším z celého okolí shledali jsme raketová sila cca půl kilometru proti proudu a pseudochatkovou kolonii na druhé straně jezu o kterém (ossack všem tvrdil, že se jedná o papírnu. Opak byl pravdou a papírna byla na opačném konci vesnice. Jediná podobnost byla v tom, že byla též u řeky. Kupodivu u stejné.
Po sestupu z hradu ze kterého byl tedy rozhled pro bohy začal Miki provádět svou oblíbenou činnost a tou bylo vhazování všemožných věcí, zejména předmětů do řeky. Vzhledem v výše zmiňované rozvodněnosti bylo otázkou minut, kdy ho proud vezme ssebou a on skončí mezi vodníky. Byl několikrát napomenut a tak opustil řeku a začal nám předvádět jiné ekvilibristické kousky jako je chůze po kládě a podobně. Bloodik, Bublays a (ossack se mezitím pokusili o umělecké foto, kdy Bloodik fotil a Bubla s (ossackem dávali učené rady. Z fotografie nakonec vyšla vskutku celkem pěkná a bude doufám připojena k tomuto zápisu. Skoro bych si jí dal i jako pozadí do windows, nebýt tak světlá.
No a kam teď? Bechyně a její most, který (ossack viděl na spoustě fotek a má ho doma na milionech pohledů. Jest to most, který svého času nejvyšším mostem v Evropě byl. Je železobetonové konstrukce z roku 1928 a také se mu říká Duhový. Na náměstí jsme se opět sešli s tím, abychom si dohodli závěr naší cesty, neboť slunce začínalo pomalu mizet za obzorem. Každopádně když jsme tak blízko a tak se o tom mluví, zajedeme se tedy podívat do Temelína na tu naši slavnou elektrárnu. Je to hrůzné zakončení cesty po zříceninách a zajímavostech naší republiky, ale už je to tak a Tlemelín prostě patří k tomuto století a tisíciletí, stejně jako my ke KPCP.
Ale vraťme se k mostu. Když jsme se k němu blížili, poté co nás správným směrem zaslal místní velmi ochotný občan i s manželkou, spatřili jsme na opačném konci mostu lokomotivu. Nějak nám nedoklaplo a tak jsme se vydali po mostě na druhou stranu. Stejně tak ale i lokomotiva a jela přímo proti nám! Neuvěřitelné se stalo skutečností a míjeli jsme se s ocelovým obrem uprostřed mostu v protisměru. Prostě v jednom pruhu na mostě jezdí auta, ve druhém vlaky. Něco neuvěřitelného. Zůstali jsme tedy čumět všichni a byla jen škoda, že jsme neměli po ruce fotoaparát, neboť to by byla fotka snů. Jen tak mmimochodem je to první elektrifikovaná trať ve střední Evropě a do Bechyně vede z blízkého Tábora. Postavil jí Ing. František Křižík v roce 1903. Máme tedy býti opět na co pyšní a ROZHODNĚ stojí za shlédnutí a za přečtení stránka města Bechyně pojednávající o této ojedinělé stavbě. Zejména fotografie ze stavby jsou přímo neskutečné. Link www.mestobechyne.cz Podotýkám, že firma Hlava, která most stavěla se účastnila posléze i stavby našeho pohraničního opevnění koncem třicátých let.
Po prohlédnutí mostu vlastníma nohama a pohledu do neskutečný hloubky údolí z toho byl (ossack tak naměkko, že málem v údolí skončil též. Na břehu řeky sedělo pár rybářů a ve zkalené vodě umejvali pruty. Zanedbaný tenisový kurt na břehu hovořil též jasnou řečí. Dověděli jsme se i jak hrají naši fotbalisté a jen soudružská loajalita nám nedovolila říct výsledek Kanibalovi, který si tento match nahrával.
Odlet do Temelína byl načasován cca na 18:00 a jelikož tam nikdy nikdo z nás nebyl vyjma Bubly, lehce jsme bloudili než jsme se dostali k tomuto železobetonovému monstru uprostřed krásné krajiny. Že mají vlastní autobusové nádraží jsme ještě pochopili, ale co to udělá až to bouchne, to si nedovedl představit nikdo z nás. Ale nemalujme Havla na zeď. Jen naše hysterie trochu vládla vozem, neboť řeči typu "proč ty věže tak kouří?" a následně "copak kouří, ale proč z nich lítaj ty šutry?". Na parkovišti u elektrárny, kterou jsme pozorovali z bezpečné vzdálenosti, jsme se dohodli, že poslední zastávkou a zároveň místem kde naše žaludky dostanou co jim patří bude Písek. Uctivou vzdáleností myslím teď takovou, že kdyby elektrárna explodovala tak budem mrtvý dřív, než se z nás stačej stát neutronoví kryplové a uran nám poleze i z uší. Kupodivu k plotu elektrárny nebyl a nikdo připoután, žádný demonstrant ani demonstrantka, kterou by samozřejmě (ossack uvítal v rámci Temelín-bondage. Jen pár ostatků loni zastřelených demonstrantů zde hladoví šakali ohlodávali a slastně u toho krkali…
Ostatně svéráz jinak fakt krásný jihočeský krajiny dotvářel nejen Temelín, ale i šílený teplovody podél silnice společnosti Vltavotýnská teplárenská. Název hovoří za vše už jen svou nápaditostí…
Ač neradi, odpoutali jsme se tedy od elektrárny a vydali se směrem k domovu. Před Týnem nad Vltavou jsme zjistili, že jsme se k elektrárně blížili jako to stádo lvů ze zálohy a že hlavní silnice k elektrárně je ta, po které jsme se vraceli a ne ta, na kterou byla odbočka na Temelín. Inu i takové věci se někdy stávají.
Co bylo ale zarážející, že jsme ujeli cca 40 kilometrů a stále jsme míjeli odbočky k Temelínu. Na tom by nebylo nic tak divného nebýt stále stejného počtu kilometrů na směrovce k Temelínu tj. 8. Vypadalo to, jako by si nás elektrárna držela nějakým neviditelným něčím a nechtěla nás pustit. Začali jsme z toho býti lehce nervózní, ale nakonec se směrovky přeci jen umoudřily a zmizely.
Velmi zajímavý byl pohled na soutok Vltavy s Lužnicí pod Týnem nad Vltavou. Vzhledem k tomu, že v obou řekách bylo vody více než kdy jindy, byla kaplička na konci poloostrova až po střechu zatopena, bohužel jsme si tuto nevyfotili. Snad příště.
Cesta do Písku již probíhala normálně, akorát (ossacka začínala srát verbální šikana Mikiho, který velmi nevybiravě komolil jeho jinak tak pěknou přezdífku. To si s ním eště vyřídim až bude velkej. Občas prznění přezdívky doplnil ještě bombou plyšovym panákem do hlavy buď (ossackovi, nebo Kanibalovi, který již rezignoval a nechal se prznit.
Kromě jednoho ujetého řidiče, který nás neustále sledoval a každou chvíli na nás z nepochopitelných důvodů troubil, probíhala cesta v pohodě. Akorát Miki už prohlédl naše lži, kdy jsme mu téměř půl dne vyprávěli že UŽ jedeme skutečně domů a místo toho jsme se stále vzdalovali od matky měst. Už nám nevěřil ani slovo ať jsme se snažili sebevíc.
Prohlédli jsme si z vozidla též Tálinskej rybník, který teda byl už nahnaný a poměrně zajímavou krajinou plnou samot rozsetých uprostřed polí a dávajících o sobě vědět jen rozsvícenými světýlky v oknech uprostřed jarního večera. Romantika jak má být a nebýt ve voze samí chlapi, tak bychom určite situaci využili k něčemu velmi příjemnému.
Před Pískem jsme si udělali ještě menší okruh okolo benzínové pumpy, který řidiče jedoucího za námi rozvášnil do nepříčetnosti a začal zuřivě svítit a troubit jak na lesy. Vystoupili jsme z vozu, dali mu do držky a byl klid.
Po příjezdu na neznámé náměstí v Písku jsme se přesvědčili, že s plynem jsme na dně a dle ukazatele nemáme ani do zapalovače. Začala být docela brutální kosa a tak se nám na večeři ani nechtělo. Navíc se nám jedno vozidlo z výpravy ztratilo a byť též v Písku, stálo a čekalo na nás někde úplně jinde než my. Po nezbytné mobilní komunikaci - kupodivu zde byl signál - jsme se dohodli, že večeři uskutečníme v místní pizzerii, kterou Bubla dobře zná.
Vydali jsme se tedy do ní a kromě zimy nás hnal i hlad.
V pizzerii jsme vyjma tří chlapů a jednoho chlapa s babou byli jediní hosté, ale i tak jsme jí zaplnili celkem slušně. Někteří z nás nedošli ani ke stolu a zamířili rovnou na WC, kde byl objeven neuvěřitelně fungující záchod ve smyslu robotického koberce na prkýnku, který vyděsil Karla Hujera. (ossack na své škebli neshledal nic pozoruhodného a tak se do ní jen … zatímco Karel si to skutečně na míse užil.
Objednávky jídel byly velmi různorodé od řízečků až po pizzy a různé místní speciality. Někteří hladovci si dali i polévky a rakvičky. Boba neustále rozčilovala hořící svíčka na stole, kterou se snažil sfouknout, ale bezúspěšně. Stejně tak probíhala lítá bitva o pivní tácky mezi Bobem a Mikim. Mikimu byl objednán pomeranchový juice, tento byl vypit a rukou ze skleničky brutálně vybrány poslední zbytky pomeranče což působilo velice přitažlivě
Bob pro změnu propadl smíchu, kterýžto se nedal zastavit a vyklidil půlku pizzerie od hostů. Obsluha pizzerie byla velmi příjemná mladá paní, která se na nás neustále usmívala a na naše rádobyvtipné průpovídky reagovala tak jak jsme očekávali tj. smíchem. Alespoň někdo nás poslouchá… Poté byly objednány dva malé Temelínky, které brutálně sežrali oba naši mladí členové a ještě si nechali koupit Kinder vejce. To zas probralo k životu stavitele Karla, který Bobovi vyrval z rukou jeho Kinder hračku a chtěl jí složit. Přestože existovala jen jediná možnost ze dvou, jak bylo možné hračku sestsavit, Karel se nad ní trápil velmi dlouho a tak nám nezbylo než mu s radostí nasypat sůl do ran a konstatovat, že nyní již chápeme, proč není ani rok po zakoupení schopen sestavit nákladní vozidlo z Lega, přestože mu chybí jen takové nepodstatnosti jako je jedno kolo a návod. Název stavebnice přeci hovoří za vše Leg Godt - hraj si dobře. Nicméně pro Karla se Lego stalo pomalu noční můrou, když byl vyfakován jak z fabriky tak i z podobných obchodů s Legem dal li tam žádost na alespoň okopírování návodu. No asi to nebylo bezdůvodně zlevněno že Karle?
Po večeři jelikož už bylo cca devět hodin, rozhodli jsme se, že je nejvyšší čas odebrat se skutečně k domovu.
Ale co by to bylo za návštěvu Písku, nenavštívili li bychom i místní most, nejstarší v Evropě (když už jsme byli u těch mostů). Jelikož paní picerijní neměla drobné za litr, kterým chtěl (ossack platit, nechal nás s Kanibalem zbytek výpravy uvnitř a pomalu se vydal k mostu. Posléze paní picerijní přišla s penězma a my mohli vyrazit do tmy za ostatními. Kanibal vnesl do naší cesty trochu obav, protože jeho slova "teď teda nevim co bych dělal, kdyby na nás v týhle pasáži vlítnul nějakej úchyl a woba nás wopíchal" mě zrovna moc na odvaze nepřidala, ale naštěstí byli na blízku muži zákona. Ale představa to byla tedy hrůzná.
Šílený proud, který most málem odnesl nás vyděsil a tak jsme jen velmi obezřetně po mostě přešli na druhý břeh, kde se spustila diskuse na téma "skočil bys tam, kdybych tam spadla?" Pár hrdinů se našlo, ale nikomu se to nakonec nechtělo zkoušet. Pouze (ossack poté co ho přešel nával střevního problému po požité polifce jaxi získal zase svou výmluvnost a dotázal se kolemjdoucích slečen na jakousi místní disco, zda se v takové zimě nebojí chodit s takovými výstřihy. Odpovědí mu bylo, že nebojí a kdyby to šlo, byly by i větší. Pochopil jsem, že děvčatům sloužím už jen jako komická vložka a má toho času veleváženost jest ta tam… Místní hvězdu v leatherwear, kterou jsme viděli už v pizzerii jsme okomentovali s předsedou po svém a pak již zbývalo jen několik stovek metrů k našim vozidlům.
Co bylo ale zajímavé a zdrželo výpravu o několik minut bylo (ossackovo zjištění, že z místního informačního panelu s mapou se ozývá hlas. Po pokusu o vysvobození muže uzavřeného v panelu jsme zjistili, že tento je buď zavřen někde pod zemí, nebo je nesmírně štíhlý, protože se vešel do mininástěnky. Chvíli jsme s ním kecali a pak pochopili, že se mu tam snad i líbí a veřejně prospěšné práce tedy vykonává rád.
S předsedou jsme pak ještě za výlohou zkonzultovali, jaké že to dámské botky bychom uvítali na nožkách našich slečen (předseda na své manželce, (ossack na své potentní slečně, která ještě není na obzoru) a ve finále se naposledy rozloučili s vozem Hauscar a jeho posádkou Zuzkou, Lynn, Hausíkem, Karlem a Bobem.
Kudy z města byla trochu sázka do loterie, ale nakonec se to povedlo a nyní nastala ta složitější část výpravy a tou bylo neprodlené vyhledání pumpy s plynem na doplnění našich zásob. Jako již tradičně ten den, opět pumpa sice obsahovala ceduli a bombu na plyn,ale také narychlo spíchlou informační tabulku o tom, že plynopumpa jest mimo provoz. Proste ten den jsme se plynu neměli nejspíš dočkat.
S úžasem v hlavě jak je možné, že můžeme ještě jet a na co vlastně jedeme, vybrali jsme si cestu k domovu a pak už bylo vše v rukou našeho skvělého drivera Bloodika. Cestou byla jako již tradičně probrána vizáž slečen a našich favoritek Hurlejky, Twajnofky a ostatních, potentních nových přítelkyň a podobně. Zjistili jsme, že se asi doposud nenašlo dostatečné množství dostatečně šílených slečen, které by si vybraly tvrdý úděl života s (ossackem. S těmito slovy na rtu jsme zjistili, že Miki, který nás celou cestu obšťastňoval údery plyšáka a (ossacka pak neustále hláškou "Jaký to máš Kozo kozovatá" za kterou ho stejně jednou zabiju, tak že tento cvrček konečně usnul a my se můžeme konečně bavit o ryze mužských záležitostech jako jsou počítačový hry, Vajpry na zdi, latex, vinyl a podobně.
Další pumpa, kterou jsme míjeli pro jistotu neměla plyn vůbec, přestože ten jouda co nám v Písku odmítl plyn prodat prohlásil, že nejbližší pumpa, kde nám plyn zaručeně prodají je právě tato OMV. Kupodivu zde o plynu nikdy neslyšeli a tak jsme opět na záhadné směsi, které nevím kde, ale stále se v nádrži braly, pokračovali k domovu.
Bloodik nás cestou upozornil, že existuje jedinej kopec, kde jeho vůz pojede bez ztrát otáček a rychlosti a tím byl kopec před Cukrákem. Do všech ostatních jsme se ploužili jak šneci, ale zde… to prostě bylo jiné kafe.
Trochu nás ovšem překvapili potmě stojící stopaři pod mostem před kopcem samotným, které jsme málem přejeli…No kdo by je tam byl čekal, já tedy ne.
Kopec před Zbraslaví jsme jeli přímo kosmickou rychlostí a nějaká čtyřicítka nás nemohla rozházet. Miki stále spal a tak se nám jelo výborně, léčili jsme si boule od plyšáka a těšili se na postel, protože bylo kolem jedenácté hodiny večerní a na posádku vozidla padala velmi příjemná únava.
U Bloodikovy rezidence jsme se vylodili z vozidla a dovoluju si tvrdit, že všichni do jednoho měli z výletu velmi dobrý pocit. Miki se už nemohl dočkat domova, neboť se zuřivě dobýval do vchodových dveří a tak ho musel jít Bloodik umravnit a tím víceméně náš druhý výlet za hrady skončil a všichni se odebrali do svých loží.
Závěrem asi tolik, že příští rok až se zas bude hlasovat o Hujerech a výletech, nemám nejmenší tušení, jaký výlet na tuto cenu nominuju, protože každý má něco do sebe a každý byl něčím skvělej.
Máme ještě co dohánět zejména co se týče organizací zájezdů, které se většinou šijou horkou jehlou až na poslední chvíli.
Zadruhý je potřeba se před výletem pořádně nažrat, abychom nemuseli půl hodiny po odjezdu zastavovat na oběd
V neposlední řadě vyjíždět dříve než v jedenáct hodin, protože nám pak ty hodiny jaxi scházej. A je škoda, když už jedeme 150 kiláků k Temelínu vidět jen tu elektrárnu, protože na ostatní už je příliš tma.
Ale nechci prudit, je to jenom návrh. Takže díky všem zúčastněným za to, že s námi jeli a způsobili tu dovoluju si tvrdit fajn atmosféru, která každej výlet provází.
U dalších výletů se budu těšiti | |
... za KPCP Cossack
|
|
|
