 |
 |
 |
| |
|
|
| |
Otázka nebyla ještě zadána. |
|
| |
|
|
| |
Počet odpovědí: 0
|
|
|
 |
| |
| 26.04.24 |
15:01 |
Anonymous |
| 25.04.24 |
18:34 |
App.start |
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| |
| 29.12.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 16.02.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 15.02.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 19.01.16 |
Soutěž KPCP |
| 09.04.10 |
Soutěž KPCP |
|
|
|
 |
 |
 |
|
| Výlet č.5 na Protrženou prehradu |
| Zápis: (ossack Fotky: - Popis fotek: - |
|
|
výlet tento, konal se dne 21.dubence tohoto roku
Osoby, obsazení a umístění ve vozidlech dle abecedy:
Sarka - (Bublacar co-driver)
Bublajs - (Bublacar driver)
Bloodik - (Bystrozraký)
(ossack - (Široký)
Nikeman - (Dlouhý)
Jako již tradičně byl opět sraz stanoven u Bloodiků, jelikožvá je to od nich směrem na většinu výletů cestou a hlavně k nim všichni trefí což je vzhledem k orientačnímu smyslu některých členů KPCP deviza nemalá. Takže se tímto směrem výše uvedeného dne vydal i (ossack, aby měl další důvod psát své rozsáhlé zápisy. Rozsáhlé proto, že až bude starej dědek a bude si bryndat na košile krupičnou kaši a cvrčet do gatí, tak aby mohl se slzou f oku zavzpomínat na doby, kdy byl mladý, krásný a měl i jiné kamarády než dědky v domově důchodců a Bondage Latex babes of Estros byla jeho nejoblíbenější pohádka. No i když taková Popelka, nebo Jasněnka…
Dorazil tedy samozřejmě naprosto přesně a včas k rezidenci slovutného Předsedy a po kontrole klaxonu, stěračů a hlavně svěračů (po předchozí zkušenosti z výletu na mosty), vystoupil do Předsedovo komnat. Zde spatřil neuvěřitelné. BubloŠárku a Hubinu. Tato dvojice byla natolik nesourodá, že to s ním málem šlehlo o zem. Ihned se tedy informoval odkdy došlo ke změně partnerů a proč mu to neřekli, neboť obě dámy jsou velmi sympatické a jistě by se rád do výměny zapojil též. Sice nemohl nabídnout ekvivalent, ale jeho pověstná sbírka starých pohledů… a hlavně bunkr v Orlických horách jsou pro ženy jistě velkým lákadlem. Nicméně byl uklidněn, že k žádné výměně nedošlo a může si tedy nechat zajít chuť. Navíc obě dámy se radši vrhnou ze skály nazdařbůch dolů, než aby se s ním zahodily.  V neposlední řadě se vynořil zpoza dveří Bubla a tím byla krize středního věku zažehnána a (ossack se tedy vrátil k tomu, čemu na rozdíl od žen rozumí a to jsou počítače, kde zasmažil pár dětinských her na Předsedovo stroji.
Účast výletníků opět nebyla nijak ohromující a to ještě večer volal prostřednictvím své ošetřovatelky chudák Ruda, kterýmu bylo tak blbě, že neměl ani tužku, s tím, že je mu velmi líto, ale též do akce nejde. Zatímco Hubina bombardoval Bloodika a Bublu telefonáty, jestli se určitě jede a tak podobně. Jistě byl nažhaven tak jako my ostatní zkušení výletníci.
Kam tedy pojedeme? Opět jsme začali řešit oblíbený problém našich výletů, kdy jejich cíl je znám povětšinou až ve chvíli, kdy k němu přímo dojedeme. Bubla navrhuje větrné mlýny tak jak jsme se o tom bavili v týdnu. Takže (ossack bleskurychle nachází patřičnou stránku se seznamem větráků na našem území. Bohužel tento seznam jest z roku 1997 a tak už nemusí býti aktuální. Přesto nenacházíme žádný z těchto mlýnu v rozumné vzdálenosti od Prahy a tak se pomalu smiřujeme s myšlenkou že budeme muset změnit plán. Nakonec vítězí tak jako minule (ossackovo varianta návštěvy technické památky - Protržené přehrady na Bílé Desné v Jizerských horách. Poté, co se na tomto cíli cesty shodneme všichni, balíme své želvičky do baťůžků a sestupujeme k naší koloně vozů. Mezitím doráží Nikeman z plavání, kvůli kterému se odjezd lehce odsunul. Posmívá se (ossackovi proč je tento tak nabalen. (ossack si chvilku připadá trapně, ale poté si uvědomí do čeho jdeme a tak se jen potutelně usmívá. Výlet přeci vymyslel on, tak kdo už jiný by měl vědět jak se na něj obléknout.
Před samotným odjezdem vzdává z nám doposud neznámých důvodů Hubina a odchází domů. Tím pádem se naše expedice smrskla natolik, že můžeme směle nastoupit do jednoho vozu a ještě zbyde místo v kufru. Z našeho autoparku volíme Bublacar, který co do velikosti je na tom nejlépe a hlavně díky speciální úpravě v přístrojové desce není třeba provádět po výletě divočiny s tužkou a papírem.
Pochopitelně první zastávka jest u bankomatu vedle Branického divadla. Odtud ještě na poslední chvíli voláme Rudlovi, jestli se jeho stav nezlepšil a tyfus neustoupil, ale bohužel je na tom stejně, ne li hůř, neboť k tyfusu se přidala ještě jeho skvrnitá verze a cholera s malárií. Tím pádem, hlavně pro bezpečnost všech ostatních účastníků, na výlet skutečně nemůže i kdyby chtěl.
Popřejeme mu tedy pevné zdraví a již míříme směrem na Jižní spojku. Cestou ještě máváme Hubinovi, který přestože měl baťůžek nabitý jídlem, pitím, náhradníma slipama a dalšími proprietami, výlet prostě vzdal. I tací jsou mezi námi, kteří na rozdíl od (ossacka mají rozdílný žebříček hodnot a ženy jsou pro ně až na prvním místě.
(ossack by se naopak rozkrájel pro kamarády a ženský jsou až za želvičkou, výlety a dalšími radostmi všedního života. Za tento svůj kacířský postoj již byl v myslích mnoha žen již snad stokrát upálen na hranici, ale někdo přeci musí nést ten prapor vzdoru… Taxes vykecal milý (ossacku a teď se zas laskavě vrať k tématu, bo pro Tebe už dávno mají v ústavu pro zkoumání anomálií v životě lidském připravený nálev, skleněné válce a mušličku na mozek.
Na Mladoboleslavské si Bloodik čte v denním stisku a (ossack udivuje svou znalostí novinových článků, které Bloodik ještě ani nečetl a (ossack už je hlásí. Poté dojde na luštění gigantické křížovky přes celou stranu MF za pomoci Nikemanova náhodného generátoru písmen. Tento zázračným způsobem uhádl jaké je hlavní město Ázerbajdžánu, když bylo již vyplněno BAK. Kupodivu o řádek níže, do jedovatého plynu na sedm, se Nikeman nehodí.
U obce Svijany před Turnovem potkáváme ten den první svatbu. Vyhlížíme nevěstu, ale tato jest dobře uschována v kufru jednoho z vozidel, takže si o její vizáži můžeme pouze pokecat. Loďky stejně vidět nejsou, takže svatební kolonu míjíme bez povšimnutí. Ti co vědí, si jen pro sebe pod fousy zabručí, tak další matěj co nemá rozum.
Cestou na Jablonec u Rychnova nad Nisou nás překvapuje značně rozbitá silnice, která rozhodně nemá věk na tento stav. Pak ještě svým přátelům (ossack ukazuje kde všude čůral když jel svého času na přijímací zkoušky do Jablonce na Vyšší odbornou školu. Tato památná místa jsou již ale změněna k nepoznání. V Jablonci ještě ukazuje náš věčný student, kde bydlel na internátě, kam chodil do školy a v neposlední řadě odkud se kochal při učení se ekonomiky zahraničního obchodu, pohledem na zapadající slunce za Ještědem.
Cestou na Smržovku nás přepadá velký nepřítel všech výletů a tím je samozřejmě hlad. Díky tomu tedy stavíme u benzínové pumpy, ale místní bagety v nás nebudí zrovna důvěru, takže volíme pouze kokosové šuky, oříšky, čokolády a pití, výrobky to téměř neškodné a zdraví rozhodně nezávadné. Ve Smržovce potkáváme další svatbu, tentokrát již z dálky viditelnou nevěstou. Mno… každej jsme nějakej…
V Tanvaldu (ossack ukazuje autobusové nádraží obehnané vysokými domy - hnízdy cikánů, kteří velice rádi na tomto nádraží působí výtržnosti a dočasně si zapůjčují peněženky čekajících pasažérů, aby si nejspíš rozměnili drobné. Dle mapy odbočujeme na Desnou, ale kupodivu se silnice stáčí na opačnou stranu svahu a tak končíme u nemocnice. Zde, po této (ossackovo trapné scénce s mapou, tedy otáčíme a již podle Bublovo navigace míříme správným směrem. Ještě nás překvapí semafor v půli kopce, ale nenecháme se zviklat a míjíme následně desítky stavebních strojů a stovky dělníků, kteří zde pracují na rozkopaném chodníku a místní komunikaci. V kopci nad námi se vyjímá krásná kaplička, kterou jsme si ale nevyfotili, neboť na místě nebylo kde zastavit. Uprostřed Desné zjišťujeme, že pumpa, která zde stála je již dávno zrušena a tak šance na zakoupení baget se snižují každým metrem ujetým k troskám přehrady. Kupodivu cestou potkáváme novou pumpu (nejspíš ta původní nebyla vhodnou atrakcí pro umístění doprostřed náměstí), kde se okamžitě evakuují z vozidla Nikeman a Bloodik a ženou se pro bagetky. Po chvilce ale vycházejí z pumpy s prázdnou a zkoušejí to tedy v místní minisamoobsluze. Tam kupodivu také nepochodili a tak se vrátili k pumpě, kde byly místní bagetky jednooké mezi slepými. Zde byly zakoupeny dvě bagety nevalné kvality a vizáže.
Cestou vzhůru k přehradě nám začínají vyhrožovat všemožnými objížďkami, neboť v zimním období je zákaz vjezdu na pobřeží a útesy přehradního jezera Souš. Doufáme ale, že to je jen hloupý vtip a dostaneme se kam potřebujeme i bez objížďky, jejíž délka dle informačních tabulí jest směšných 53km.
Stoupáme do děsných krpálů a míjíme lyžařský vlek i se sjezdovkou. Bloodik s (ossackem pookřejou a zavzpomínají na doby, kdy svým lyžařským uměním ohromovali vše živé. Nyní máme již jen oči pro pláč, neboť vlek kupodivu není v provozu. Nechápeme jak taková drobnost, jakou je absence sněhu, může zastavit provoz této atrakce. Každopádně zde si již nezalyžuje nikdo, snad jen kdyby si vylezl na kopec po svých. Kocháme se chaloupkami stojícími podél cesty a malujeme si, jakou bychom tak zakoupili pro naši novou klubovnu KPCP. Chaloupky jsou tu fskutku krásné o okolí na některých místech nemluvě.
Naše přání co do objížďky nebylo bohužel vyslyšeno až tak úplně, neboť kousek od hráze vodního díla Souš nás zastavuje hlídka námořní policie na palubě bitevního křižníku a naznačuje, že zde naše jízda končí. Toto své tvrzení ještě podpoří tím, že nám zatarasí cestu. Nejdříve se chceme jít prát, ale nakonec usoudíme, že pokud chceme ještě dnes vidět Protrženou přehradu a ne mít protrženou prcku od nějakého "táty" v cele předběžného zadržení, bude lepší se s nimi nepouštět do křížku ani do hvězdičky a jako moudřejší ustoupit. Dle okolních cedulí jest přehrada Souš vodním zdrojem a zásobárnou pitné vody pro Jablonec a okolí a tudíž provoz motorových vozidel, pokud je okolo sníh a není začátek května, jest přísně zapovězen. Je tedy jasné, že na Protrženou přehradu budeme muset dojít po svých o trochu větší flák cesty, než jsme si původně představovali a malovali.
Zajíždíme tedy do areálu hotelového komplexu Darre, který v tomto období zeje téměř prázdnotou. Pokud tedy člověk chce jet někam, kde ho nebudou otravovat davy turistů, chce si užít romantické procházky (trochu zima, ale o to víc se pak bude těšit do postýlky) a hlavně se někam zašít, kde ho nikdo nebude hledat, není zde snad lepšího místa. Tím spíš, že silnice jak jsem již psal, jest uzavřena a tak provoz zde téměř není. Zkrátka ideální místo pro páry, které o sobě ještě navzájem neztratily iluze a mají se rádi co hrdlo ráčí. Ceny jsou lehce nad mé očekávání, ale jest to nejspíš díky dederonům, kteří sem jezdili odjakživa a jejich mařka jest přeci jen ještě o trochu silnější než naše kořka. Pro pány podotýkám, že v recepci, jak jsem později zjistil, sedí velmi, ale opravdu velmi dlouhonohá a sympatická slečna. Jestli byla ona odvařená ze mě stejně jako já z ní, to už jsem nezjistil, ale zas tak iluzí nemám.
Po vystoupení z vozidla nás překvapilo jednak množství sněhu, které z aut nebylo vidět a hlavně docela drsná zima, která o sobě též z nitra automobilu nedávala původně vědět. Zde se ukázala (ossackova nesmírná prozíravost, že se relativně nabalil. Nikeman místo toho klepal kosu a tak mu (ossack mohl směle a s vrozenou škodolibostí připomenout jak se mu ještě v Praze smál, že je nabalen jak ta pumpa. Nyní začal Nikeman zoufale ve svém baťůžku hledat všemožné části svého oblečení. Kupodivu na samotném dně batohu nalezl zapomenutou čepici ještě ze zimy. Narazil si ji tedy na svou ku nastydnutí na rozdíl od nás náchylnější leb a ihned pookřál. Své značkové boty Oakley si vycpal starými novinami a pod bundu si rozložil papírové kapesníčky. Bloodik mezitím rozbaluje svou bagetu a s chutí se do ní zakusuje. Se stejnou chutí se mu zkřivil obličej a následně nám ukázal vnitřnosti své bagetky. Pohled to byl skutečně otřesný. Barva a konzistence náplně, Bloodika pak i její chuť, nás naplňovala přesvědčením, že jsme koupili bagetku, která byla původně určena asi pro někoho jiného. Dalo by se říci zcela jednoznačně na likvidaci neznámé osoby. Atentát se tedy nepovedl a Bloodik již do bagety dále nevnořoval svůj chrup, zabalil ji zpět do ilegalitového pytlíku ze kterého původně vzešla a chtěl jí kdesi vyhodit.
Do této atrakce se přidalo velmi husté sněžení a my začali pochybovat o vhodnosti nápadu navštívit trosky přehrady v této slotě. Ale když už jsme zde, přeci nás nějaké sněhánky nezastaví. Když i Šárka jako zástupce křehčí poloviny lidstva prohlásila, že jí toto nezastaví, ostatní se sluncem v duši jejího příkladu již bez ostychu následovali.
Navlékneme tedy na sebe poslední možné zbytky oblečení, které nalezneme v automobilu a vydáváme se podél pobřeží k samotným pramenům přehrady po asfaltové silnici, po které nám nebylo umožněno jet naším Bublacarem. (ossacka přepadává sněžná slepota a fantasmagorie a snaží se přesvědčit ostatní členy výpravy, že na přehradě u šoupátkové věže plave pramička bez jakéhokoliv uvázání a jistě v ní je mrtvola. Poté co je přesvědčen ostatními, že se mu to jen zdá a pramice se nehne z místa, přestává si problému všímat vizuálně a probírá ho v hlavě pouze interně. Přeci jen nemusí být za blbce před všemi, vystačí si sám. Stále více sněží. Sněhu přibývá kupodivu hlavně na zemi a už nyní je nám jasné, že pokud budeme muset sejít z této silnice (že k tomu dříve či později dojde je nabíledni) stihne nás ukrutná nemoc mokrých bot, která nutně musí vyústit v noční pomočování se. Na silnici jsou vyjeté koleje od automobilů, takže zas tak úplně bez provozu to tu asi není. To ostatně zjišťujeme záhy, kdy se proti nám v dálce objeví automobil. Když se přiblíží, zjišťujeme, že se jedná o občany východního Německa, kteří se od dob komunismu změnili pouze tím, že už nemají traboše a varťasy, ale drzí a nevychovaní jsou stále stejně. Pro ně prostě nejspíš zákaz vjezdu neplatí. Proč taky, oni tu vodu chlastat nebudou. Nablble se usmívají a říkají si nejspíš co to je za snůšku pitomců co jde proti nim v takový slotě, když tak nějak mohou jet autem… Bohužel tyto záhy následovalo další vozidlo, tentokrát ovšem se semilskou SPZ, takže máslo na hlavě máme i my Češi… Buď na straně Bílého potoka na směrem na opačnou stranu přehrady, značky chybí, nebo tam nejsou švestky, každopádně vozidlo v našem směru jsme skutečně nepotkali žádné, ale v opačném byl provoz až se hory zelenaly. Problém byl ale v tom, že hory se bělaly a kdo by byl ještě ráno řekl, že v tuto roční dobu se budeme v Jizerských horách broditi sněhovými závějemi. Hory nás jak je jejich zvykem překvapily. Nedá se říci, že zas tak úplně nepříjemně. Sněžilo, bylo mokro a relativně ošklivo, ale Jizerky mají i v této slotě něco do sebe. Řekněme si to otevřeně, mohlo býti ještě hůře.
Cestou Bloodik uschoval svou bagetu za svodidla vedle silnice na jeden z tisíců sloupků, na kterém svodidla drží.
Jestli ji tam hodlal nechat pro zvěř, nevím, ale každopádně neznám srnce ba ani jelena, který by si dokázal bagetu rozbalit z igelitu a pošmáknout si na ní. Snad kmotra Liška. Blízkost vodního zdroje též nebyla na závadu, alespoň bude mít pak voda pro jablonecké nějakou chuť.
Vlhké počasí mělo ovšem vliv i na tělesné pochody jednotlivých členů. Zejména tedy v tuto chvíli Bubly a (ossacka. Tito nutně potřebovali někde vypustit přebytečné tekutiny, ale zas tak ochucovat vodu v přehradě se jim nechtělo. Tak tedy hrdinně šli a hledali místo, kde by mohli spáchat uvedené. Nakonec se v bouři a vánici odhodlali a téměř ve stejnou chvíli s pomocí lupy a hodinářské pinzety nalezli co bylo třeba a vypustili též co bylo třeba.
Po této radostné chvilce Bublovi zazvonil mobil a hle, ztracený Julda, jenž byl o několik desítek kilometrů níže v podhůří Jizerských hor na hasičském cvičení, se ozval. Bohužel kvalita signálu byla poplatná kvalitě operátora Paegas, takže jsme neslyšeli vůbec nic. Kupodivu Ojrotel zde signál měl, ale (ossack zase neměl Juldovo mobil na seznamu. Počkáme tedy až budeme výše. I když v okolí přehrady neznamenalo být výše automaticky být na signálu. Tento si tam dělal absolutně co chtěl a v jedné zatáčce byl, aby hned na další rovince nebyl.
Zatím i Nikeman ucítil, že by bylo vhodné vypustit na vzduch svého Džina a pustit mu žilou. Skočil tedy přes škarpu oddělující silnici od prostého lesa (ve formě zparchantělých a zničených stromků) a tentokrát s pomocí příručního elektronového mikroskopu nalezl a vypustil. Tedy pouze nalezl, neboť jeho činnost nezůstala utajena pozornosti jeho vděčných kolegů, kteří ho chtěli při této akci zvěčnit. Nikeman vyměkl a usoudil, že se radši počůrá než aby byl středem objektivů fotoaparátů místních paparazziů.
Mezitím se ještě ostatní snaží jíti v kolejích vyjetých od automobilů, aby neměli mokro v botech, ale toto se ne až tak úplně daří. Nezvolili jsme tedy nejvhodnější obuv, neboť tenisky se do hlubokého sněhu příliš nehodí. Směle mohu konstatovat, že se nehodí vůbec. Někteří cimprdlichové a estéti ((ossack) se ještě k tomu snaží vyhýbat loužím. Po cca 3 kilometrech tedy staneme na parkovišti, kde jsme původně chtěli zaparkovat Bublacar a odtud se vydat hwozdem vstříc technické památce cíli našeho výletu. Parkoviště zelo prázdnotou a my si říkali, že to je nespravedlivé, že jiní si tu vozí zadky v autech a my mokneme, ale jsme přeci hrdinové a tak jsme trudomyslnost ihned zahnali. Tím spíš, když jsme zjistili, že k přehradě je to odsud již jen 1,5 kilometru což bylo směšné. Méně směšná už byla skutečnost, že tímto končí procházka po silnici a začíná boj s polní a lesní formou cest. Zde koleje vyjeté nebyly žádné a stopy lidské končily po pár desítkách metrů. Pouze zbytky běžecké stopy nás vedly správnou cestou. Sněhu totiž značně přibylo a na cestě ho bylo dobře přes 20cm. Podél cesty i 50… Duben jak malovaný.
(ossack tedy už jednou takovéto Jizerky zažil ve stejnou dobu, ale cca před 15ti možná více lety, kdy byl na Velikonoce v obci Ferdinandof taktéž v Jizerských horách. Tenkrát hledal se svým bráchou a tátou Pytlácké kameny. Bohužel dřevaři pokáceli stromy se značkami, takže jsme se brodili po lukách v půlmetrových vrstvách sněhu a absolutně netušili kde jsme a kam jdeme…
Sníh se tedy objevil na cestě v takovém množství, že již nebylo kam uhýbat na relativně suchý povrch a tak jsme se alespoň snažili jít v jedněch stopách hrdiny, který nám cestu prošlapával. Toto trvalo jen chvilku, neboť hrdina po pár desítkách metrů zajel do hluboké loužiny a tento jeho ekvilibristický kousek jsme tedy opakovat nechtěli. Po trojitém odpíchnutém Bloodikxelovi, který si nic nezavdal s podobnými skoky na předchozím výletě na mosty, začalo Bloodikovi být putna jestli je mokrý nebo ne, takže šel kam mu noha padla. Jen (ossack se ještě marně snažil zachránit suchou obuf. Kupodivu po chvilce nejen ze zahučel do louže, kterou obcházel, ale ještě hodil ukrutnou držku, do sněhu, která tedy s krasobruslařskými skoky neměla nic společného a tak ani pojmenování pro tento hnus ještě není. Poté svůj tristní stav SMSuje své kamarádce ochránkyni do Prahy, kterážto ho polituje, ale to je tak asi všechno co může pro našeho nebohého hrdinu průzkumníka udělat. SMSování ho navíc zdrželo natolik, že mu zbytek výpravy utekl a on se musel broditi sněhem již sám. V ukrutném kopci potkal první živé duše bez aut a těmi byl jakýsi dětský tábor (v dubnu?) na své bojové hře. Asi skauti a hráli si na schovávanou jak tak mezi sebou mluvili. Oni šli kamsi a druhá skupina je měla hledat. Pozdravili jsme se hezky, (ossack si vložil do kapsičky dva polodrahokamy, které našel na zemi a již jsme všichni šli zase svou cestou. Pak ještě následovala jakási rodinka, kupodivu taky Češi. Alespoň člověka potěší, že v horách není sám a národ není až zas tak líný a pohodlný.
Dostáváme se do míst, kde končí i stopy lesních strojů, traktorů a lidí. Zkrátka cesta prostě pokračuje, ale již pod neporušenou sněhovou pokrývkou. No co, mokří už více být nemůžeme a tak hurá do závějí. Snad ssebou nestrhneme žádnou lavinu. Tedy alespon f to doufáme. Zejména tedy (ossack musí našlapovat velmi obezřetně…
A pak jsme již u koruny hráze. Sice není moc k poznání, neboť za těch téměř 90 let zarostla stromy a jen boční přepad vyskládaný z velkých žulových bloků prozrazuje, že zde lidská ruka pozměnila, nebo alespoň se pokusila pozměnit ráz zdejší přírody. Začíná zde též štola, která měla původně odvádět přebytečnou vodu do přehrady Souš. V současné době je opravena, uzamčena a je v ní jedno z největších zimovišť netopýrů u nás.
My jsme se ke štole dostali poté co jsme skočili do neznáma do hlubokého sněhu u bočního přepadu k ní. Z hráze tam vedl takový žebříček, ale Bloodik nelenil a místo lezení po žebříku rovnou skočil. Mno… mohla tam být také voda, ale vzhledem k tomu, že přehrada již neexistuje, těžko by se zde udržela. Sníh vydržel a tak se probořil pouze o nějakých 20cm. Nahlédli jsme do štoly a v dálce viděli úplně maličkou bílou tečku, kterou byl nejspíš její druhý konec, ale je to jen naše doměnka. Bubla nás mezitím nakameroval a začala menší rozepře před tabulí o přehradě jak vlastně hráz jde. (ossack vědom si toho, že mele nesmysly, radši ustoupil a dále se neznemožňoval. Tabuli nějaký kretén poškodil, takže jí cca 1 chyběla, ale i tak na ní bylo velmi pěkně vidět jak vlastně přehrada nyní vypadá.
Po konzultaci s informační tabulí se tedy dáváme po bývalé koruně hráze dále do jejího středu. Cestou je ještě Nikeman vhozen do sněhu za což nám vřele poděkuje. Ale přesto všechno je na rozdíl od nás všech až podivuhodně suchý. Krátce nato se dostáváme přímo k místu, kde již řádila vodní masa a díváme se do hluboké rokle, kde kdysi stávala mohutná přehradní hráz. Z ní zde zbyla pouze vysoká šoupátková věž, která tu stojí jako němý svědek tehdejšího největšího neštěstí na našem území. U její paty je možné vidět betonovou výpustní štolu, která je úplně odhalená a po celé délce prasklá jak se příčila proti věži ve chvíli, kdy se nad ní hráz trhala.
Je zde vytvořena malá vyhlídka s popisem tragédie, která se tehdy udála. My si o ní můžeme přečíst třeba ZDE
Dole pod námi vidíme nejspíš druhou skupinu těch skautů, co si hrajou na schovku. Ještě chvíli se kocháme pohledem dolů k řece a pak se již vydáváme nazdařbůch dolů po schodech. Jenomže schody zde jsou pouze v létě. Nyní byly hluboko pod sněhem a tak zde byla jen jednolitá téměř neporušená sněhová masa. Ještě k tomu řádně uklouzaná, takže bylo jasné, že k jejímu zdolání budeme potřebovat hodně odvahy a zejména štěstí. Bubla jakoby tušil co bude následovat, velmi obezřetně sestoupil pod tento prudce se svažující úsek a připravil si videokameru.
Neváhej a moč mohlo tedy začít. První jde Bloodik a sice s problémy, ale bez pádu tento očistec absolvuje. Po něm jde (ossack. Ten se také snaží udržet balanc, ale bohužel se mu to v závěru ne až tak daří a pak už se mu to nedaří vůbec a poté co mu podjely obě dvě nohy, nebyl na blízku žádný úlomek lesa, který by ho zachytil, hodil ukrutná záda za zoufalého řevu raněného brontosaura. Vytvořil ve sněhu menší lavor a velmi pobavil jak Bloodika s Bublou tak i čekající táborníky, kteří také tušili, že bude lepší počkat než slezeme, protože bude rozhodně na co se dívat. Po shlédnutí (ossackovo výkonu chtěli tento opakovat a když se jim přání nesplnilo u Nikemana, začali alespoň napodobovat (ossacka. Na rozdíl od něj ale oni padali schválně.
Nikeman ze záhadných důvodů kopec slézá bez problémů a tak můžeme pokračovat nyní již na místo, kde bychom byli za normálního stavu přehrady pod vodou. Těsně u vody stojí strom na který někdo z nám neznámých důvodů přibil podrážku z nějaké boty. Jestli to je znamení pro pašeráky či co, nevíme. U výpustní štoly zastavujeme a Bloodik se jde podívat až k ústí potrubí. Je zde naplaveno několik menších a větších klád, nejspíš si tu řeka též dělá co chce, když sníh taje. Ale nyní je zde úplně sucho, resp. je spodek štoly totálně a na kámen zmrzlý, takže bahno, které tu asi v létě je, nás nyní nemohlo ohroziti.
Podél věže pak vycházíme na bývalou vzdušní stranu hráze a pak již k druhému šoupěti na ovládání výpustního potrubí. Cesta k němu není jednoduchá, neboť je zde opět mraky sněhu a tak se spíš po zadku než po nohách dostáváme dolů. Šoupě zde ještě je, sice mu někdo ukradl ovládací kliku a šnekové kolo, ale i tak působí ve štole velmi ponuře. Je zde vidět celé potrubí položené na betonových pražcích. To byl jeden z mnoha důvodů, proč hráz skončila jak skončila. Na rozdíl od štoly totiž tato sedala a štola jí vlastně rozřízla. Navíc byla zemina v hrázi velmi špatně udusána, takže voda měla časem spoustu možností jak se dostat skrz a hráz pomalu, ale jistě ničit.
Původně zde měla být podobná přehrada jako je v Jablonci nebo Liberci tj. gravitační hráz typu Intze po vzoru známého vídeňského profesora. Ale tento při obhlídce terénu pro stavbu jizerskohorských přehrad dostává srdeční záchvat a umírá. Přehrady a její stavby se tedy ujímá jiný technik a vzniká paskvil, jehož životnost se dala počítat na roky.
Společně s Bublou se díváme na potrubí mizející v dálce pod šoupátkovou věží. Pomáháme si přitom i hledáčkem kamery a světlem z ní. Nicméně i tak nevidíme o moc víc. Když se pokoušíme vylézti ven od šoupěte, dostáváme se do prudkého dělostřeleckého přepadu ze sněhových koulí a rukou Nikemanových, který využívá zbaběle (jak jinak) našeho pro boj absolutně nevhodného postavení. Jeho útok ale směle odrážíme a dokonce jsme se pokusili o protiútok, kdyby (ossack nehodil opět hubu.
Bloodik mezitím fotí řeku pod přehradou a díky kvalitnímu snímku riskuje i holý život, když se po zbytku náplavky brodí v hlubokém sněhu a může kdykoliv spadnout i s fotoaparátem do rozzuřeného živlu. Vše ale končí dobře a tak máme nové fotografie do své sbírky z výletů za památkami a přírodními krásami.
Nikeman se rozhodl též si prohlédnout prostor výpustního potrubí přehrady a sestoupil tedy ze své dělostřelecké věže k nám. Toho jsme okamžitě využili a ejakulovali se na jeho původní místo nad výpustí. Odtud začal pro změnu náš krutý kulový přepad. Nikeman nelenil a schoval se k šoupěti, kde si z nám neznámých důvodů začal sundávat boty. Asi na nás hodlal zaútočit dosud neznámým bojovým otravným plynem. Po několika skvělých zásazích koulemi ale svůj pokus vzdal a prosil nás o milost, kterou ze soucitu poté dostal, aby jí záhy zneužil.
Vracíme se opět podle šoupátkové věže a ještě si prohlížíme profil hráze zobrazený na informační tabuli. U této tabule nás předbíhá znovu narozený Nikeman a prchá vpřed, aby na nás mohl zaútočit opět s převahou výšky. Navíc si na nás připravuje střelivo do zásoby, zatímco my, bojovníci čestní a chrabří jdeme beze zbraně poklidnou chůzí směrem k naší oblíbené skluzavce o které jsem se již zmínil. Nad ní nás již ale čeká Nikemanova smrtící baterie sněhových děl. Naštěstí ale díky jeho skvělé mušce všechny koule míjí cíle a pak již ho ženeme před sebou jako smrdutého skunka. Opět prosí o milost, ale tuto nedostává a je bombardován kobercovými nálety našich kulí. Tento jeho zbabělý úprk jest i nafilmován, aby celý svět viděl jak končí podobní agresoři a vrazi mladých žen a starých dětí a důchodců. Až když dojde sníh, který jsme téměř celý vysbírali cestou, je boj ukončen. Tedy vysbírali… nigdo už se nechtěl shýbat a tvořit koule, mokří jsme díky dešti se sněhem byli všichni již dostatečně. Ne tak ovšem Nikeman, kterého jsme na závěr a jako zpečetění našeho vítězství uložili do sněhu s bratrem Bloodikem.
U první informační tabule si (ossack vzpomíná, že si ještě chtěl prohlédnout přepady na levé straně hráze, které tvořily podobné čertovy schody jako na Sečské přehradě z minulého výletu. Bohužel jsme již ale byli moc daleko a nikomu se v tom počasí nechtělo vracet. Alespoň budeme mít důvod přehradu navštívit ještě jednou v létě popř. jiném ročním období, kdy není zasypána tunami sněhu.
Při návratu od hráze nás potkává prudká sněhová bouře, takže si už nedovedeme pomalu představit co by nás ještě z vrtochů počasí mohlo potkat. Brodíme se závějemi a odoláváme větru, dešti a sněhu. Bloodikovi se konečně od té doby co fotoaparát má, daří zvěčnit stav počasí tak jak ve skutečnosti je a ne jako na minulém výletě, kdy pršelo a přitom na fotografiích svítilo sluníčko. Nejspíš disabloval funkci Rising Sun. Na fotografii skutečně padá sníh a dokonce dle počtu vloček na cm2 je to obraz skutečné situace ve které jsme se společně octli.
Cca ve 14:30 již Bloodik vzteky nevidí a neustále se rozvazující tkaničky svých sněžnic hodlá upálit zapalovačem. Tyto kupodivu nasáklé podivnou tekutinou ne nepodobnou vodě odmítají chytnout ani když jim domlouvá a tak si zachraňují holý život. Všichni jsou již mokří tak, že už to více snad ani nelze, leda bychom začali vlhnout zevnitř. To se zatím naštěstí u našich polárníků nepotvrdilo a tak pokračujeme pomalu ale jistě ke zdárnému ukončení tohoto bojového úkolu. Při čekání na Šárku, která se v lese zahleděla do datla, se potulujeme okolo mostku přes přítok do přehrady Souš a čteme si na budce ovládání jezu záhadný vzkaz jakýchsi radistů, kteří zde hledali své přátele. Tito nejspíš zahynuli pod lavinou v lese nad cestou, neboť předtím (ossackovi ujely nohy a tak trochu si dupnul…
Silnice jest naší spásou a tak se opět pokoušíme jít v kolejích vyjetých zde od automobilů. Poměrně úspěšně se nám to daří, neboť mezitím co jsme silnici opustili a vydali se do džungle stačilo po silnici dle stop projet asi 152 automobilů. Jeden z nich nás dokonce cca v půli cesty od začátku přehrady Souš k hrázi dojíždí a dožaduje se projetí přes živou barikádu v podobě Bubly s Bloodikem. Tito vědomi si zákazu vjezdu do okolí přehrady nehodlají se ale dáti lacino a tak cca 500 metrů kráčejí zvolna před vozidlem. Jeho řidič jest odvahou našich barikádníků natolik zaskočen, že se nepokouší ani o frontální útok pomocí klaksonu. To by možná bylo také to poslední co by udělal, neboť oba naše barikádníky známe a co do choleriků si s (ossackem skutečně v KPCP nemají co vyčítat. Zoufalého řidiče dederóna nakonec ale propouštějí a ten se sklopenýma ušima a zrcátky mizí v dáli.
Bloodik dokonce ač je to neuvěřitelné nalézá svou uloženou bagetu a bere jí zpět na vyhození. Takže ji nechtěl ponechat divé zvěři jako jsou kapři, štiky a jelen. Dle Bublových slov dokonce celou cestu až na odbočku k přehradě krokoval a počítal kolik kroků mu vychází právě k místu uložení bagety. Vzhledem ke vzdálenosti, kterou jsme ušli je to výkon obdivuhodný jak po početní tak po chodecké stránce. Zejména poté, co bylo zjištěno, že Bloodik umí počítat akorát do pěti. Za výše uvedené hrdinství si zasloužil Bloodik kapříka do notýsku.
Již máme na dohled i hráz opět s pramičkou, která je ale jinde než předtím! Takže (ossack měl pravdu, nebyla to vlčí mlha, loď skutečně driftuje. Tato radost ovšem měla jen krátkého trvání, neboť po ujití dalších padesáti metrů se loďka vrátila na původní místo, ze kterého se vlastně ani nehnula. Pouze (ossack musel uznat, že měl skutečně vlčí mlhu. Vzhledem k počasí jest to ale situace pochopitelná a omluvitelná.
V areálu hotelu se rozhodujeme, že by nebylo od věci si dáti minimálně čajík a tak hurá do budovy. Snad nás nevyhodí i když nemluvíme německy. (ossack se tedy jde zeptat do recepce hotelu, kde ho uvítá široký úsměv, dlouhé nohy a vysoké podpatky slečny recepční . Kupodivu nejen že nás slečna nevyhodila, ale poslala nás dále do restaurace, kde nás opět nevyhodili, ale obsluha nás velmi příjemně přivítala a nechala nás sednout ke stolu, který jsme si sami vybrali. Vzhledem k tomu, že jsme byli jediní hosté, nebylo to až tak náročné. Původně jsme si objednali jídelní lístek na lukulské hody, ale záhy jsme se dohodli, že zde se jen tak naťukneme a přežrat se zajedeme až do našeho oblíbeného Mnichova Hradiště. (ossack přitom básní o recepční zblblý svými úchylkami na oči, ruce, nohy a kdoví co ještě.
Objednáváme si polífku a někteří z nás i utopence. Domníváme se, že dostaneme čerstvého ještě z té osudné pramičky, která strejdu (ossacka tak zblbla. Utopenci a poléfka jsou skutečně excelentní a tak váháme, zda si nedat ještě hlavní chod. Ale vydržíme toto nutkání jako praví hrdinové. V průběhu poléfkových hodů je vyhlášena soutěž o nejdelší srk, kterou vyzyvatel Bloodik s přehledem vyhrává, neboť na sebe upoutává pozornost i o padesát metrů dále sedícího německého párečku. Částečně nám usychají i některé části našeho oblečení jako např. knoflíky a tkaničky od bot. (ossack má ssebou dokonce i dvoje ponožky (jaká prozřetelnost - no spíše od minulého výletu, kdy v ponožkách pobíhal po lese jak hejno lesních včel, se již poučil), ale neodvažuje se k výměně, neboť Bloodik kouří a kombinace třaskavého plynu s otevřeným ohněm by nedělala jistě dobrotu. Platíme tedy, Nikeman dopíjí svůj mix fanty s colou Spezzi, (ossack svý malý pivo a odebíráme se pomalu ale jistě k vozidlům. Tedy vozidlu . (ossack to nevydrží a ještě naposledy chce viděti slečnu v recepci. Pod záminkou dotazu na hotelové služby se vkrade do recepce, kde je slečnou obdarován příručkou na použití hotelu za pomoci tvrdě vydělaných peněz, kdyby se sem někdy chtěl zašít se svou potentní slečnou. Zde se ovšem jak známo pohybujeme v říši zázraků a kouzel, takže spíš by se dalo říci, že se sem zašije jednoho dne sám.
Venku konečně přestalo sněžit a začalo pršet, takže už nehodláme dále trpět vrtochy přírody a hodláme další sušbu našich těl a jejich obalů zakončit ve vozidle. Bubla pouští topení a hurá pryč do nížin do civilizace a za hezkým počasím. (ossack před průjezdem obcemi za Tanvaldem straší všechny účastníky zájezdu, že jsou to příšerný díry
s rozbořenými a neudržovanými baráky, které byly hezké naposledy době, kdy zde ještě sídlili společně jak Němci tak Češi. Jaké bylo ale překvapení, když jsme projížděli Hamry a Plavy, které byly jak ze škatulky a k nepoznání změněny k lepšímu od dob, kdy zde (ossack studoval a naháněl diplomy. Dalším překvapením pro ostatní (ne už tak pro ( (osse, který to tam zná) byly Suché skály, Malá Skála a okolí. Rozhodně bylo na co se koukat a nebýt toho, že Nikemanovi neustále bzučel telefon a tento psal jednu SMSku za druhou (komu, to nám zůstalo utajeno) až mu Bloodik doporučoval zakoupení přídavné klávesnice. Bzučení se ozývalo cca po minutě po celou dobu jízdy přes Železný Brod, Turnof až do Mnichova Hradiště. Cestou ještě Bloodik navrhuje návštěvu hradu Frýdštejn, ale tato jest zavrhnuta, neboť toho mají všichni plné zuby a nestačili ani uschnout. Navštívíme tedy tuto zříceninu jindy a jistě to nebude dlouho trvati.
Tak jak uklizené a upravené byly obce Plavy a Hamry, tak na druhou stranu byl neskutečný bordel v údolí řeky Jizery. Kdejaký kretén si tam prostě přijede a vyhodí pytle s bordelem, který mu doma překáží. Tak proč jím nevyzdobit okolí a břehy řeky. Lidé se na ně jistě rádi budou jezdit dívat. Musela to být lábuž i pro raftery, kteří zde měli ten den jakési setkání, neboť aut s rafty jsme potkávali mraky a na řece se také pohybovaly osoby na těchto strojích.
Po všech možných peripetiích, včetně shlédnutí hospody Na Vyhlídce v Příhrazských stěnách, kam nás loni nepustili, jsme si ještě letos znovu s chutí zanadávali na uvedený podnik a pak již stanuli na oblíbeném parkovišti v ještě oblíbenějším Mnichovo Hradišti před vůbec nejoblíbenější zastávkou - hotelem U tří hroznů. Po vstupu do hotelové jídelny nás zarazil velký počet lidí v této místnosti. Všichni čtyři návštěvníci se na nás dívali jak na zjevení, neboť jsme moc ještě neuschli a krom jiného se nám vlasatějším na hlavách tvořily zajímavé úkazy.
Za normálních okolností totiž hotelová jídelna vždy při naší přítomnosti zela prázdnotou. Místní občané již asi hotel objevili a začali do něj pravidelně docházet, čemuž se nemůžeme divit, neboť obsluha jest velmi sympatická a ochotná (dokonce loni soutěžila o Zlatého Hujera, kterého nevyhrála jen díky podlému zfalšování výsledků ve prospěch jakési "kozaté z říční") a výborně vaří nejen co do kvality, ale i kvantity.
Objednali jsme si tedy sedm chodů a po třetím to pomalu Bloodik s Nikemanem vzdávali. Nakonec v sobě ještě našli zbytek odvahy a do čtvrtého chodu alespoň ďobli. Mezitím se (ossackovi podařilo totálně znemožnit okolosedíci slečnu, kterážto netušila s kým že má tu čest a pokusila se potichu vysmrkat. Ovšem (ossack si jejího snažení povšiml a vydal skřek ne nepodobný činnosti, kterou slečna prováděla, ale co do decibelů, hodný spíš ruského bohatýra. Stůl KPCP lehl smíchy, slečna se chudák začervenala a bylo vidět, že kdyby to jen trochu šlo, (ossack už by nežil. Tento neriskuje další exces a jde si převléknout ponožky na WC. Málem se udusil při pokusu po celou dobu výměny zadržet dech… a následný pokus s rouškou ve formě hajzlpapíru též nepomohl. Ale jaká lábuž býti zase chvilku v suchém. Po pár minutách se samozřejmě voda z mokrých bot vyčenžovala se suchem z nových ponožek a vzniklo něco co nebylo ani suché ani mokré, zkrátka (ossack byl nakonec rád, že se v noci nepočůral.
Po večeři a zaplacení je rozhodnuto, že ještě není tak úplně pozde a že tedy zkusíme co se nám loni nepovedlo při výletu na Valečov a to sice návštěva hradu Michalovice s puklou věží. Po menších zmatcích co do vyhledávání hradu se k němu nakonec po vyjetí šíleného krpálu dostáváme. Zastavujeme v kopci, zajišťujeme vozidlo proti ujetí dolů do obydlených oblastí a zabití případných živých překážek. Jako již tradičně u našich zřícenin, ve čtvrt na osm večer je již zavřeno, resp. potkáváme nejspíš kastelána, který nasedá do přistaveného kočáru a mizí beze slov nám z dohledu. Alespoň si tedy hrad a věž Putnu fotíme (Bloodik fotí) a pak se bohužel bez prohlídky musíme vrátit. Zpět jedeme jinou cestou, podél vody přes zahrádkářskou kolonii. Silnička jak mlat a tak si někteří z nás způsobují drobná zranění hlavy o strop a okna vozu, ale jinak je vše v pohodě.
Po výjezdu na dálnici se pokoušíme doluštit megakřížovku, ale vzhledem k tomu, že jsme dříve přišli na tajenku než byla vyluštěna polovina křížovky, nemáme tu správnou motivaci a navíc (ossack už z únavy píše nesmysly, které po něm musí Bloodik pak opravovat a křížovka ztrácí na estetickém dojmu.
Domů resp. k Bloodikům, kde máme přistaven náš autopark dorážíme cca v půl deváté poté, co jsme většina za jízdy usnula a chudák Bubla to musel za volantem všechno oddřít sám. Za to mu patří dík a byl mu udělen kapřík do notýsku.
A tím nám končí další, v pořadí již pátý výlet KPCP dovoluji si tvrdit opět úspěchem, navíc korunovaný Jizerskou padesátkou bez běžek a Závodem branné zdatnosti ve ztížených podmínkách. Vysokohorský šerpa Tenzing Jan Šverma by z nás měl jistě radost. | |
... za KPCP (ossack
|
|
|
