 |
 |
 |
| |
|
|
| |
Otázka nebyla ještě zadána. |
|
| |
|
|
| |
Počet odpovědí: 0
|
|
|
 |
| |
| 23.04.24 |
13:34 |
Anonymous |
| 23.04.24 |
08:23 |
App.start |
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| |
| 29.12.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 16.02.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 15.02.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 19.01.16 |
Soutěž KPCP |
| 09.04.10 |
Soutěž KPCP |
|
|
|
 |
 |
 |
|
| Výlet č.7 na Krakovec, Krašov, Libštejn |
| Zápis: Cossack Fotky: - Popis fotek: - |
|
|
výlet tento, konal se dne 13.května tohoto roku
Osoby, obsazení a umístění ve vozidlech dle abecedy:
Bloodik (Bloodcar driver)
(ossack (navigátor)
Tento výlet vyznačoval se vůbec nejnižším počtem účastníků KPCP v historii výletů. Všichni svou účast odřekli, byť bylo naprosto fantastické počasí a nedělám si iluzí, že ostatní měli toliko práce, že účastniti se nemohli. Každopádně o hodně přišli tak jako jest obvyklé při jakékoliv akci KPCP. Celkový počet dvou výletníků a největších hradních šílenců Bloodika (ossackem tentokrát nepodpořil ani Kanibal, který jinak patří k živému inventáři Bloodcaru. Doma zůstaly i obě Bloodikovo ratolesti včetně manželky. Neúčast ostatních členů měla ale jednu nezvratnou výhodu. Ve dvou se rozhodně lépe dohodneme kam pojedeme, než ve více lidech. Tím ovšem nechci říct, že účast ostatních členů na výletech jest přítěží, to bych byl sám proti sobě. Jen konstatuji daný stav. Každopádně Bloodik se specielně s (ossackem vzhledem ku společným úchylkám na zříceniny atp. dohodl téměř okamžitě na návštěvě Krakovce a jeho kamarádů Krašova a posléze cestou i Libštejna (tento byl nejdříve zavrhnut jelikož jest vzdálen od civilizace, ale poté co se (ossack dověděl, že jest to hrad se stejně zaoblenými růžky věže jako Gutštejn, nebylo již třeba dalšího přemlouvání).
Směr cesty byl tedy dán a jelikožvá hrady tyto jsou při cestě od Bloodika ke (ossackovi, byl tento vyzvednut přímo na dvoře své rezidence i se želvičkou cca kolem jedné hodiny odpolední.
Cestu po Karlovarské si okořeňujeme nově nainstalovaným autorádiem SONY v Bloodcaru, které ale tak trochu přetěžuje instalovanou repro „retro“ aparaturu. Kromě plynu si pouštíme ještě Modrý tanky a ostatní hity našeho mládí. Mezi slzami, které v nás vyvolávají vzpomínky na doby dávno minulé, sledujeme magory co si na nedostavěné dálnici zkouší letmý kilometr na motorkách. Já bych na to teda nevlezl. Vypadá to hezky, ale dámy budu radši lovit na sbírku papírových sršní než na motorku.
Míjíme rodiště Krušovického piva a (ossack vzpomíná, jak se zde ožral se svými spolužáky v předvečer první noci na chmelové brigádě ve třetím ročníku průmyslovky. To se tehdá psal rok 1989 a byli jsme ještě plni ideálů a tenkrát i promile. Prohýřená noc v bývalém kravíně, jenž nám v obci Bukov byl tenkrát azylem, byla vskutku hovnotná a o to hovnotnější byl pak druhý den na chmelnici samotné se sedmimetrovou tyčí, bodlem a klubem rezavého drátu od ostřížím zrakem místních družstevnic. O jejich vizuální podobě není třeba se zmiňovat. Vyděsily by i mrtvolu.
Ale vraťme se k našemu výletu o dvanáct let později. (otřesné číslo…)
Ve změti vzpomínek někde asi míjíme tu správnou odbočku a drobně si zajíždíme. Navigace jest sice naší silnou stránkou, ale tentokrát jsme se nechali zblbnout slunečním svitem a letní pohodou. Jelikož jest horko, je třeba řešit i nedostatek tekutin a tak zastavujeme posléze u pumpy na křižovatce k Rakovníku. Jedné z posledních ze které se dá cestou na Vary odbočit. U pumpy kupujeme film, pití (Icetea, Franta) a chladíme se z letního horka. (ossack v rámci dietky taktéž dvě oblíbené rumové Margotky. Jelikož horko jest nesnesitelné jsou tyto z bezpečnostních důvodů staženy z kůže a sežrány zaživa pár kilometrů za pumpou, takže iluze, že si je ponechám na horší časy až někde spadneme do hladomorny, se ukázala skutečně jen iluzí.
K Rakovníku a zejména od Rakovníka se pohybujeme po silnici, po které jsme nikdy v životě nejeli a pokud ano, tak určitě ne ve dne, takže ve voze jest trocha nervozity, kde že to vlastně jsme. Naštěstí se záhy vše vysvětluje a začínáme okolí poznávati. Hrad Krakovec je nám již na dohled a tak se znovu kocháme jeho majestátním vzhledem a zasazením do krajiny. Parkujeme vyjímečně na parkovišti, neboť naše obvyklá parkovací místa před požární zbrojnicí a hospodou se použíti nedají. Zkrátka, když přijedete na hrad o půlnoci, tak si můžete zastavit kde chcete, stane li se tak v normální provozní době, musíte chtě nechtě dodržovat jisté předpisy a zejména pak dopravní značky.
Ten okamžik, na který celé KPCP čekalo marně dva roky, konečně nastal a tak společně s předsedou děláme ten malý krůček pro nás, ale velký krok pro KPCP do brány hradu Krakofce. (ossack si jako již tradičně málem rozbil hubu na mostě přes bývalý příkop, neboť jsou zde instalovány dřevěné koleje pro automobil a ne vždy jest nožka na nich položená dvakrát stabilní zejména jest li vedena takovým hřablem jako je právě (ossack.
Komedie před bránou a zejména v bráně neujde pozornosti hradního pána a tak se nás ptá co že to tam blbneme. S hrdostí v hlase mu oznamujeme, že se nám konečně po třech pokusech podařilo do hradu dostat, že tedy konečně někdo na hradě je a nekončíme před jeho hradbami mlsným okukováním hradní kaple v hodině duchů.
Kastelán nám oznamuje závažnou informaci, jejíž dalekosáhlost si možná uvědomuje jen málo členů KPCP, a tou je skutečnost, že chceme li se podívat do nějakého hradu ve správě státu, či jiného subjektu a tento hrad není volně přístupnou zříceninou, jest pro jeho prohlídku nejvhodnější zvolit denní světlo a ač se to zdá sebevíc neobvyklé ještě lépe tzv. otevírací hodiny. Tím se vysvětluje i to, proč jsme předtím Krakovec a v neposlední řadě i Michalovice, nebyli sto shlédnout i zevnitř. Důkazy o existenci otevírací doby jsme měli už od posledně, ale nyní jsme jí před sebou měli jako holou skutečnost.
Jenže tak jak jsme byli natěšeni na hradní vnitřnosti z našich předchozích návštěv, tak jsme byli výsledkem trochu zklamáni. V hradní hladomorně jsme kromě jiného nenalezli ani podpisy Vendelína Nademlejnskýho mladčího natož pak byť jen jediný obrázek či střevíček Leontýnky Brtníkové z Brtníku, lásky (ossackovy. Navíc se nesmí do horních pater hradu, potažmo kaple, která nás zajímala asi ze všeho nejvíc a tak jsme skutečně trochu zklamáni odevzdávali sylabus průvodce a ani si nezabili hřebíček do trupky instalované za hradní branou. Zde bylo možné za mírný obolus, který bude následně věnován na obnovu hradu, zakoupit hřeb a tento si pomocí vypůjčeného kladívka v recepci zatlouct do výše uvedeného klacku. Tato taškařice nás nezaujala a tak po nás v hradu nezbylo nic na památku vyjma jedné či dvou fotografií. To, že se v hradu nesmí fotit jsme zjistili až při odchodu, takže Bloodik ještě dodatečně zaplatil fotografné.
Po odchodu z hradu jsme si opět jako již tradičně tento obešli i zvenčí. Krakovec byl shledán hezčím zvenčí a ne náhodou se naše zraky opět upřely na zbytek hradní kaple, kterou jsem v našich zápisech zmiňoval na jaře.
Počasí nám velmi přálo a horko značné bylo jest, takže další naší zastávkou na výletě byla od hradu cca 50metrů vzdálená osvěžovna. Zde si Bloodik poručil pivo a (ossack jelikožvá měl žízeň ukrutnou, zakoupil limonádu s obsahem půl litru. Bohužel zvolil klasickou výčepní limonádu, na kterou dostal v tu chvíli chuť a tak nafasoval za svých 9 Kč jakýsi oranžovo-růžovo-černo-zeleno-žluto-béžovo-modrý žabí výkřik. Tento měl s oblíbenou výčepofkou jen pramálo společného a jen cena mohla ospravedlnit jeho chuť, která nemá na světě obdoby.
Bloodik vyžahnul své pifko velmi rychle, na rozdíl od (ossacka, který sedivše na schodech osvěžovny lámal do sebe žabí výkřik velmi pozvolna. Čím více ho do sebe lámal, tím více mizel překvapivě tento ve sklenici a tím více mu bylo blbě. Klasický příklad tzv. přímé úměrnosti. Po chvilce již byl výkřik v plném rozsahu přesunut do (ossackovo útrob, takže jsme mohli pokračovati v našem výletu.
Cestou k vozidlu jsme přemýšleli kam že bychom tedy ještě zajeli. Jako znalec místních hradních zřícenin z mládí, se ukázal Bloodik, který doporučil Krašov, jakožto zářný příklad hradu, z jehož citlivé rekonstrukce vstávají chlupy na těle hrůzou všem hradním znalcům. Prý je ale na krásném místě. (ossack se tedy nechal ukecat a jelo se.
Za zpěvu Modrých ptáků Dietera Bohlena a hermafrodita Thomase Anderse, kdy ukápla nejedna slza při vzpomínkách na mládí, jsme pomalu ale jistě ukrajovali posledních pár kilometrů dělících nás od hradu Krašova. (ossack vyléval z podlahy vozidla kbelíčkem potoky slz, zatímco Bloodik se věnoval řízení vozidla a ovládání autorádia, na kterém postupně přidával hlasitost podle (ossackovo vzlykotu.
U hnoje jsme odbočili vlevo z hlavní silnice. Tedy za hlavní silnici se to, po čem jsme jeli dalo považovat jen s velkou fantazií. I odbočka podél hnoje tomu nasvědčovala, neboť tato vedlejší silnice byla již pouze v lite verzi tj. polní cesta. Bloodik tvrdil, že zde jest parkoviště, od kterého je na hrad již jen slabý kilometřík. Nicméně to, co (ossack považoval právě za toto parkoviště byla pouze vyžraná silážní jáma. Mezi klasy jsme se tedy pustili zhurta rychlostí něco kolem čtyřiceti kilometrů za hodinu. Tato rychlost nám ovšem vydržela přesně do chvíle než jsme trefili první jámu omylem kolem a (ossack první keřík neomylně držkou pomocí otevřeného okénka spolujezdce. Pak se naše rychlost zmírnila až na relativně bezpečných dvacet. Ovšem představa, že někoho na této cestě potkáme pro nás stala se noční můrou. Naštěstí nikdo asi podobně úchylný nápad nedostal a tak jsme zdolávali offroadovou zkoušku odvahy bez problémů. Nicméně jízda polem pro (ossacka znamenala jediné - Bloodik se vykašlal na hradní parkoviště a přijedeme tedy až k hradní bráně. Jinak přece není možné, aby cesta na oficiální parkoviště vedla touto úchylnou džunglí. Pomalu ztrácel jistotu i Bloodik, který sice na hradě byl, ale to mu bylo pět let a houby si pamatuje. Každopádně jsme se ale po chvilce dostali na planinku kde končilo pole, ale ještě nezačínal les. Vypadalo to tam spíše jako taková miniloučka pro hejkaly. Ale Bloodik se nechal slyšet, že zrovna tohle je přesně to parkoviště, které měl původně na mysli. Překvapivě zde nikdo nevybíral parkovné a skutečnost, že se opravdu jedná nejspíš o parkoviště dokreslovalo jediné. Vozidlo Škoda 1000MB stojící opodál. Jeho posádku tvořil v tuto chvíli pouze dědek, který na nás vrtěl hlavou a cosi povídal. (ossack se tedy šel dědka zeptat co se děje, ale vzápětí se zase vrátil. Dědek totiž hlavou vrtěl neustále, hubou mlel taktéž neustále, ale nevydával žádné zvuky natož aby na (ossacka reagoval. Asi to byl nějaký místní hradní šaman. Zbytek posádky vozidla byl neznámo kde. Asi tam dědka nechali jako oběť nějakému lesnímu duchovi. Třeba to byl Havranpírko po sedmdesáti letech.
Necháváme dědka dědkem a jdeme cestou pomalu ke hradu. Sem tam si přečteme okolo stojící cedule s naučnou stezkou ohledně fauny, flóry, chluóry a podobně. Havěť lesní tu tedy žije skutečně roztodivná. O jaké zvíře se jedná se člověk leckdy nedověděl ani z českého názvu, natož pak z latinského. Na jedné z cedulí ale (ossack poznal pampelišku a šneka, takže alespoň setkání s těmito tvory v lese pro nás nemuselo být nebezpečné. Na jedné z cedulí zjišťujeme, že hrad Krašov oplývá mohutným podhradím a zejména infrastrukturou. Pro tu hovoří i množství podivných staveb roztroušených po lese. Tedy stavba je příliš silné slovo, spíše hromad kamenů, které kdysi stavbou byly. Na ceduli jest napsáno hradní pivovar a šipka kamsi dolů ze svahu. Je tam skutečně rovnější plocha, ale po sudech, pípě nebo sládkovi ani památky.
Bloodik oznamuje, že jsme již u hradu a tak prý (ossack uvidí, co ještě nikdy neviděl. A skutečně. Hrad připomíná spíše horskou chatu, neboť jest vybaven téměř přes celého sebe hradní zelenou plechovou střechou. Údajně jde o úpravu Klubu československých turistů z let komoušské nadvlády zde. Skutečně se nedivím páně Durdíkovi, že se při představě Krašova v noci dodnes odkopává hrůzou. Kromě plechostřechy zde jsou ještě instalovány ilegalitové zástěny a svody vody. Hradní věž je z valné části kdesi rozložena na molekuly, takže už nevévodí hradu tak jako za starých časů. Dalo by se říci, že zřícenina má všechny své zdi, díky přestavbě na ubytovnu pro UFO, srovnány do stejné výšky. Nic nevyčnívá, nic neschází. Jen dojem z hradu se kamsi vytratil. A je to škoda, protože hrad je jinak umístěn na úžasném místě na skále nad Berounkou , ze všech stran obklopen hlubokou strží. Z řeky to skutečně dříve musel býti krásný pohled. Objevujeme dokonce hradní ubytovnu s palandami. Ten, kdo sem přijde a chce hlavu složiti, má za povinnost vhoditi finanční obnos ve výši tuším 20Kč do kasičky a poté může nerušeně ulehnout. Obávám se ale, že bouřku bych v dřevěné nástavbě „hradního paláce“ absolvovat skutečně nechtěl. Stejně pikantní by bylo uhoření v této ubytovně. Tato jest celá ze dřeva, patřičně proschlého, takže je jen otázkou času, kdy si tam někdo zapálí cigaretu a od ní připálí hradu.
Fotíme ještě jakýsi pokus o další desktop z našich výletů, ale nebude to žádná sláva, to víme již teď. (ossack si tedy vymůže ještě foto údolí řeky. Hradu je každopádně obrovská škoda, neboť by bez úprav byl skutečně krásnej. Ale bohužel toto nezávisí na nás. Jakýsi pokus o další rekonstrukci připomíná opuštěná míchačka a vrátek vedle hradní studny. Ve spodním patře hradního paláce je několik dřevěných předmětů záhadných tvarů a něco nářadí. Zcela jistě tu nikdo nehnul ani prstem již hodně dlouho a nevypadá to, že v dohledné době se to změní.
Po odchodu z hradu ještě řešíme kudy že se to do něj vlastně vcházelo, neboť mezi hradní bránou a přístupovou cestou je poměrně velká jáma nevěstící umístění padacího mostu. Mohutná hráz, po které se do hradu dá nyní vstoupit vede o několik metrů vedle do pobořené hradby, takže je to další záhada stejně tak kde se tam ta hráz vzala. Těžko jí někdo navozil na kolečkách. To by se uvozil xmrti a taky proč by to dělal? Že by zde došlo k záhadnému zeměhnutí? Nebo snad mezi hradem a cestou existovalo jakési silové pole, po kterém se pohybovali jezdci na koních a ostatní pěšáci? To už nezjistíme nikdy… Ještě kontrolujeme hradní úložiště exkrementů a dále skladiště sudstva od pivovaru v místní jeskyni. Místo sudů tu ale trůní jen několik obrovských klád, které se zde vzaly taky kdoví jak.
Dědek s MB už na parkovišti nejni. Asi k němu patřila trojice občanů, které jsme potkali ještě cestou na hrad. Dokonce nás pozdravili. Cesta z parkoviště byla poté osvěžena setkáním s automobilem v protisměru na polní cestě. Naštěstí jsme se přes kopřivy vyhli a mohli tak nerušeně pokračovat v (ossackovo přednášce o bývalém čs. opevnění, kteréžto Bloodika v poslední době velmi lákalo. (ossack jsa rozradostněn, že k sobě sehnal člověka spoluúchylného se o své zkušenosti získané dlouhodobým studiem samozřejmě velmi rád podělil. Při cestě ke hnoji jsme například probírali tvrze čs. opevnění.
Poslední hrad, který ten den chceme ještě navštívit je nakonec Libštejn, přestože je pěšky ještě dál než Krašov a hlavně se k němu resp. od něho jde do velmi velmi prudkého kopce. Ale to nás nemůže odraditi.
Opět za soundu Modrých ptáků projíždíme okolní vesnice a rozdělujeme se s okolním obyvatelstvem o naše pocity a hudební doprovod. V jedné z vísek ale málem naše cesta končí. Je zde totiž totálně rozkopaná silnice před kterou stojí semafor jištěný značkou zákazu vjezdu. Jak se po vesnici pohybují místní, to ví jen NASA. Každopádně na červené stojíme cca 10 minut a za námi je již slušná kolona vozidel, která také nedbala upozornění o uzavírce. Bloodik prohlašuje, že ještě pět minut a poté jede, červená nečervená. (ossack ho ale uklidňuje. Za pět minut se situace otáčí a Bloodik zase uklidňuje doběla rozčíleného (ossacka, kterému mezi pěnou od huby lítají ještě nadávky na adresu dělníků, kteří rozkopou co se dá, udělají bordel kde se dá a ve finále utečou. Volíme tedy variantu ilegálního průjezdu vesnicí. Ostatní vozidla za námi nadále stojí a čekají nejspíš na zelenou. Ta asi padla, ale až další den ráno. Naštěstí v protisměru nepotkáváme žádný automobil, takže nemusíme řešit jak bychom se zde vyhnuli. Vesnička není nepodobná Seči při výletu na mrtvé mosty. Připomíná Kursk den po památné bitvě. Jen místo tanků se všude povalujou mrtvé bagry a další silniční havěť.
Vesnici tedy projíždíme porušením asi padesáti předpisů, ale jinak to prostě nejde. No a pak po pár dalších kilometrech vidíme z mostu dole v údolí siluetu věže hradu Libštejn. Skutečně se tam vyjímá a je jen škoda, že se zde nedá zastaviti, neboť to by byl desktop wallpaper jak víno. Bloodik míří k zemědělské usedlosti nad hradem, od které se k němu údajně jde. Kupodivu na improvizovaném parkovišťátku potkáváme čtyři vozidla, jejichž posádky asi dostaly stejný nápad jako (ossack s Bloodikem a tak šly očumovat hrad. Zamykáme vůz a hurá dolů na hrad. Po asi půlhodině chůze, kdy řešíme pochopitelně všechno možné, ale zejména bunkry se dostáváme k hradu. Je zatím schován mezi stromy, ale i tak (ossack tuší, že to bude pohled krásnej. Už jen tím, že stejně tak jako brácha Gutštejn má tento kulaté rohy hlavní věže. A taky že jo. Hrneme se nahoru na hradby a (ossack dokonce leze do věže dírou. Toto provádí dokonce s nasazením. Tedy nasazením vlastního života, protože kdyby mu ujela nožka, skončí hluboko dole pod skálou na kaši. Jeho výstup sleduje nejen Bloodik, ale i čerstvě příchozí otec se synem. Tito se nechají slyšet, zdali je (ossackovi život milý, že pokouší takové věci… Ale ten nedbá, ojíněn svou hradní chorobou a šílenstvím z každé hradní zříceniny, a leze dále. Věž je bohužel dutá a není tak jako Gutštejnská vybavena zevnitř lešením. Naštěstí nejen vstup, ale i návrat z věže dopadl dobře a tak (oss rozradostněn tím, že přežil, utíká informovat nejmenované osoby o tom, že zdraví z hradu a lituje, že tu není s elementály. Jenže odeslání SMSky se stává taktéž menším hradním kvízem, neboť se zde ze záhadných důvodů nedostává signálu. Tento jest nalezen až na konci zdi bývalého hradního paláce a to jen v případě, že (ossack stojí jednou nohou na konkrétním šutru. Jak nohu sundá, je bez signálu. SMS každopádně odejde pak již v pořádku.
Bloodik fotí část hradu ještě s opodál tekoucí řekou a huláká na (ossacka, který mu stojí v záběru, aby se sklonil. (ossack se tedy sklání a již nic nebrání vzniku dalšího pozadí na windows.
K hradu přichází, tedy lépe řečeno přijíždějí další návštěvníci, Tentokrát je to slečna s pánem na horských kolech. O svá kola se nejspíš obávají, neboť přestože je mají přizámkována ke stromu, sledují z hradeb velmi bedlivě jak si bude počínat kolem kol právě procházející (ossack s Bloodikem. Ti ale nejsou žádní zloději, v neposlední řadě oba mají horská kola doma a lepší. A navíc při výstupu, který je nyní čeká by jim akorát tak stejně překážela.
Vzhůru k výškám… vydáváme se poté a kecáme nyní o počítačových programech, zálohování disků pomocí Norton Ghost a podobně. Za tohoto hovoru nám cesta uběhne snad ještě rychleji jak cesta dolů. U automobilu nás dojíždí slečna s pánem, kteří si mezitím prohlédli hrad a pak se vydali stejnou cestou vzhůru jako my. Musím před jejich výkonem smeknout, protože jet ten krpál na kole, na to bych se jim mohl…
Na Bloodikovi je vidět, že by se jim na to mohl taky…
Nyní již je před námi podvečer a cesta domů. Projíždíme místní vesničky a po chvilce nám dochází, proč nikde není ani noha. Těch 20km co nás dělilo od Rokycan jsme těch vesnic projeli snad osm a nikde ani živáčka. Dyk se dnes hraje finále mistrovství světa v hokeji a hrajou naši s Finy! Hurá zapnout rádio a už posloucháme rozjetého komentátora jak ohlašuje první gól v naší síti a posléze i druhý… No… žádná sláva, říkáme si. Ještě, že jsme se nenechali zlákat vidinou televizního přenosu a jeli na hrady. Myslím, že to byl rozhodně lepší nápad než se nervovat u TV a doufat, že vyhrajeme.
Jelikož průběh zápasu, zejména druhé třetiny je pro nás dost jednoznačný, kašleme na TV a nikam už se neženeme. Dokonce si dovolujeme učiniti zastávku v TESCU ve Zličíně. Na rozdíl od vesniček před Rokycany je zde lidí jak šlupek. Asi nejsme až tak hokejový národ jak se tváříme… Na televizních obrazovkách instalovaných v shopu sledujeme vývoj utkání a jakýsi vetchý stařík řve „no to se na to vyseru, dostali jsme další gól“. Naštěstí se pletl a sledoval na vedlejší obrazovce souboj Severu proti Jihu. Třetího fíka už jsme naštěstí nedostali, ale beztak už byl vývoj finále skutečně hovnotný v porovnání s předchozími zápasy.
Vzdáváme jakýkoliv pokus o shlédnutí zápasu a probíráme se regály s CDs, videokazetami a posléze hračkami. Na (ossacka ale začíná útočit střevní brouk, takže je nutné návštěvu v zájmu zachování života na zemi okamžitě přerušit a hurá domů. Bloodik tedy (ossacka střelhbitě nakládá do vozidla a po pár minutách jízdy temným lesem
i vykládá před jeho rezidencí. Rozloučíme se, popřejeme si hodně úspěchů při dalších výletech a pak již hurá na WC, spustit kalhoty a TV a dokoukat tu slávu ze záchoda – stačilo pouze natočit TV ze směru (ossackovo vana na směr (ossackovo Water Closet a pak již nerušeně sledovat boj. Kupodivu jsme to finále ale vyhráli, byť až v prodloužení, ale vyhráli. Jedinou nevýhodou bylo, že (ossackovi z fandění na míse jaxi zdřevěněly nohy, proměnily se v houby a tak když chtěl začít jásat nad vítězstvím, svalil se místo toho jako sud na podlahu. Poté byl ještě uražen do hlavy dveřmi do kterých vběhla jeho máma s obavami kdo že to tak u (ossacků na WC řve, jestli třeba nedošlo předtím ke konzumaci nějakého ostrého předmětu a zahájení jeho cesty kolem světa…
Každopádně vrátíme li se k hokeji, výkon ve finále byl sice tristní, ale v prodloužení jsme holt byli lepší. Vyhrát v zápase si za svůj výkon asi zasloužili Finové, ale naši holt dali toho góla na které se hraje, takže naše zlatá série pokračuje dále a asi si jí ta parta kluků fakt zaslouží… Tímto samozřejmě gratulujeme.
Bez ohledu na výsledek hokeje ale rád konstatuji, že výlet se i při minimální účasti velmi povedl a již nyní se těším na další, i když mi tím přibude další práce se zápisem… Karel Marx ale také nějak začínal a jak hovnotné knihy posléze napsal.
| |
... za KPCP Cossack
|
|
|
