17.6.2007 21:45:26     

Anonymous

0

dle dohody
Pizzeria DiCarlo

     
  Otázka nebyla ještě zadána.  
     
  Počet odpovědí: 0  
 
28.03.24 21:03  Anonymous
27.03.24 19:07  App.start
 
 
 
 
 
29.12.16 Zápisy z akcí KPCP
16.02.16 Zápisy z akcí KPCP
15.02.16 Zápisy z akcí KPCP
19.01.16 Soutěž KPCP
09.04.10 Soutěž KPCP
 
     




     
   Výlet č.9 na Michalovice, Kost, Trosky a Frýdštejn
Zápis: Cossack    Fotky: -    Popis fotek: -   
výlet tento, konal se dne 9.června tohoto roku

Osoby, obsazení a umístění ve vozidlech dle abecedy:

Šárka (Bublacar co-driver)
Bublays (Bublacar driver)

Bloodik (Bloodcar driver)
(ossack (Buzna)
Kanibal (Buzna)
Matouš (jedoucí na riviéru bez Šimona)

Katka (tlumočnice s. Nikemana)
Nikeman (Nextracar driver)


Čtrnáct dní se se čtrnácti dny sešlo a máme tu další výlet. Tentokrát do Českého ráje, kam cesta příjemná je.
Vzhledem k tomu, že se jedná už o devátý výlet, více jak dvakrát jsme překročili rekord výletů za loňský rok.
Tentokrát byl sraz jako již tradičně u Bloodiků, ale opepřený bojovkou ve stylu „Najdi Kanibala a zemři“.
První na místo srazu do Bráníka dorazil Bublays se Šárkou svou modrou krásnou Feldou dlouhou novou.
Druhé místo na bedně obsadil (ossack, který si to přihasil s krabičkou Endiaronu a dvěma trubkami hajzlpapíru po zkušenostech z předchozího výletu, resp. povýletové rekonvalescence, či snad aklimatizace? Rozhodně by bylo sebevraždou vydati se napospas výletu bez výše uvedených propriet, pokud člověk předtím zažil týdenní soustředění na WC.

Každopádně tím se uzavřel počet startujících z Prahy, protože Nikeman s Katkou (nemůžu si pomoct, ale to jméno se mi strašně líbí) na nás měli čekat u první pumpy na Mladoboleslavské a Kanibal jelikož měl (jako potřebnej) předchozí noc nějaké sexuální povinnosti v domově důchodců v Kosmonosech, čekal údajně u Intersparu v Mladé Boleslavi.

Nikemana jsme skutečně u pumpy našli, byť se choval prapodivně, skoro nemluvil a moc tak své nové krásné slečně vstoupení do kolektivu KPCP neusnadnil. Zakoupili jsme nejnutnější dobrůtky, nanučky a dofoukli kola u Bloodcaru. Při návratu k vozidlům nás málem přejely dvě dámy co dojely Medvědem VITO se psem, které se tvářily jako by snad chtěly místní pumpu přepadnout. Ať si trhnou nohou, zaznělo k jejich vozu, když se ani neusmály na naše rozjařené obličeje. Jali jsme se nastupovat do vozidel, Matouš nafasoval speciální zmrzlinu, která měla pokud možno zamezit jeho totálnímu poblemcání hmotou zmrzlinovou. Jak se později ukázalo, opak byl pravdou.

Odlet od pumpy byl dokonce několikrát, dvakrát jsme se z nepochopitelných důvodů z výjezdu na dálnici zase vraceli. Vzhledem k tomu, že nás mělo být jen pár, bylo zbytečné ssebou tahat toliko automobilů a tak jsme se dohodli, že Bublacar ponecháme u Králíkovo babičky v Benátkách nad Jizerou na zahrádce. Tam jsme také po cca dvaceti minutách zapluli a svou kolonou vozů roztodivných značek budili zaslouženou pozornost v uličkách Benátských. Králíkobabička chtěla hned péct buchty, když viděla kolik že nás přijelo na návštěvu, ale byla uklidněna s tím, že zde pouze necháváme v zástavě automobil, na kterém má její manžel pouze přerazit čísla motoru a poté si ho již nevšímat. Bubla se Šárkou přestoupili do Nikemanovo zelené sršně a společně jsme se vydali směr Boleslav, kde čekal již netrpělivý, po noci vášní brufenovými tripy nabuzenými odrostenkami v domově důchodců nabuzený, Kanibal. Několikrát nám volal zda už jedeme. Pokaždé byl ujištěn, že zajisté, jak vůbec může pochybovat. Buzna… přece mu nebudeme říkat, že si pochutnáváme na buchtách, eště by chtěl taky. Radí nám kromě jiného jak se k němu co nejrychleji dostaneme. Rada zní, těsně před Boleslaví uhnout z dálnice, což taktéž konáme, ale nejspíš blbě. Interspar hledáme marně, zato potkáváme opožděný Závod míru, který se s námi několikrát předjíždí a který
i my několikrát předjíždíme. Volá Kanibal, ujišťujeme ho, že jsme odbočili přesně dle jeho rady a tudíž okamžitě
i zabloudili - k němu se dostaneme cca za hodinu až se odzabloudíme a projedeme celou Boleslaví, neboť šipky k Intersparu hovořily jasnou řečí. Tento je dle nich vzdálen od nás 6,8Km.
Po jisté době věnované prohlídce města z oken vozů a zuřivého telefonování, neboť jsme se ztratili nejen v Boleslavi jako takové, ale i jeden vůz druhému, se dostáváme konečně do akčního rádiusu Intersparu a vyhlížíme Kanibala. Tento již netrpělivě podupává na své umělé noze, promazává klouby a berlemi si vytukává rytmus písně „Kanibale jsi tak potřebný, my sweet baby“. Jeho připomínky na pozdní příjezd nebereme vážně a (ossack mu uvolňuje místo svým sedadlem posunutím se o půl metru dopředu. Přeci jen musíme brát v potaz, že jeho nožka ještě není zcela vyléčena a tak chce prostoru více než u zdravého jedince. Opodeldok, kterýmžto si nožku maže, řekněme si to otevřeně, taky nevoní dvakrát příjemně a čím dál od něj člověk je, tím lépe.

Odjíždíme z parkoviště, ponechávajíc zde Kanibalovo bílého přítele Kadetta napospas kriminálním živlům, ale co, jistě ho Kanibal tučně pojistil. Jak jinak si při jeho platu vydělat na nový vůz… Ale na rozdíl od (ossacka, si má aspoň co pojistit, to mu slouží ke cti. (to jen tak, aby neměl pocit, že si tu v posledních 65 odstavcích dělám prdel jen z něho) Na jednom z přechodů v Boleslavi ještě potkáváme něco, co nám tak úplně nedochází, jestli je muž či žena. Rozhodně budí zaslouženou pozornost svým oblečením, které hraje doslova všemi barvami, zejména tedy těmi křiklavými. Ponecháváme ale bytost z vesmíru svému osudu a v plné síle výletníků již míříme k prvnímu cíli naší cesty a tím je již třikrát předtím navštívený hrad Michalovice. Tato návštěva bude pro nás ale takovou malou premiérou, neboť to bude poprvé, co hrad navštívíme tak nějak netradičně - v otevírací době. Stejně tak jako na Krakovec jsme tedy vypotřebovali plné tři pokusy o to shlédnout hrad vezdejší. Upřímně řečeno ale v případě Krakovce nebylo až zas tak moc o co stát. V případě Michalovic to bude jiné už jen proto, že se vyznačuje velmi zajímavým hradním úkazem a tím je sice celá, ale horizontálnovertikálně (česky řečeno šikmo) puklá a sesunutá hlavní věž. Důvody puknutí a sesunutí se uvádějí různé – podkopání hledači pokladů, tektonické změny v podloží, zemětřesení, některé kroniky uvádějí i zásah leteckou pumou v těsné blízkosti v dobách husitských válek.

Ku hradu se blížíme naší oblíbenou cestou, kterou ovšem jezdíme většinou v opačném směru, po prohlídce kultovního hradu KPCP – Zvířetic. Na této cestě nás také čekalo první překvapení a tím byl hup na silnici před výše uvedeným hradem „kulťákem“. Jelikož jsme ho nečekali nikdo, přestože víme, že tam je, cítil v tu chvíli (ossack v krku nejen žaludek, ale i další své orgány, navíc se lekl a díky tomu došlo k neočekávanému změknutí jeho forever hardened přítele, Kanibal se lekl taktéž se stejným výsledkem a Bloodik se kromě leknutí ještě trochu připosral. Ale ve své podstatě to dopadlo celkem dobře, přežili jsme.

První pokus o zdolání kopce na hrad Michalovice nám ale kupodivu nevyšel, byť jak už jsem uvedl, jedeme sem potřetí. Z nějakého důvodu (ossack jako navigátor zblblý ještě z hupu na silnici, navedl náš vůz a s ním i Nextracar dolů ku přejezdu železničnímu, kde nás Nextracar tak trochu zablokoval na kolejích. Asi jakýsi nesmělý pokus Nikemana zbavit se jeho třech největších a úhlavních buzen, které si z něj neustále dělají prdel – Bloodika, (ossacka a Kanibala (řazeno dle abecedy, ne dle zásluh). Vlak kupodivu nepřijel a blokováni Bloodcaru již bylo příliš nápadné, takže jsme byli vypuštěni z přejezdu a hurá do zahrádkářské kolonie, která teče podél řeky. Znovu jsme se dostali na hlavní silnici a znovu se tedy vydali zpět na Michalovice hrad, tentokráte druhou cestou ze dvou, které jsme měli na výběr. Kupodivu nás na první pokus dovedla k hradu. (ossack dostal vynadáno za blbou navigaci a tak si i zaplakal nad nespravedlností světa a ráje srdce.

Kdo byl někdy na hradě Michalovice, ví, že automobilem dá se zajeti až téměř těsně ku hradu, ale s rizikem, že ve velmi prudkém svahu vozidlo utrhne se z řetězu a sjede z kopce dolů. V horším případě ssebou ještě vezme další volně postávající a bloumající vozidla neznámých nešťastníků, kteří obývají podhradí. Je tedy třeba v tomto na parkování kritickém terénu zajistiti vozidlo nejlépe útržkem skály, který se občas zde povaluje. My našli pouze útržek domu ve formě cihly a tato byla instalována pod kolo vozu. Ještě jsme řešili pod které to bude nejúčinnější a zda jí dát před, či za kolo. Zatímco jsme řešili umístění útržku domu, Nikeman proradná bestie nám otočil všechny stěrače opačně, asi z pomsty, že nevyšla jeho dlouho připravovaná léčka na železničním přejezdu. Ono taky těžko mohlo něco jet, když si pro atentát na tři zmíněné zasloužilé členy vybral vlak, který jezdí jen na Silvestra je li ještě k tomu přestupný rok. Tuto jeho taškařici jsme přešli ledovým klidem a stěrače uvedli do původního stavu.

Setkání s hradním pánem pro nás ale bylo hned od začátku nemilé. Ne že by byl nesympatický, naopak, ale sdělil nám, že dominanta hradu, již zmíněná věž jest od minulého týdne nepřístupná z důvodu narušení vrchní betonové zálifky v místě vyhlídkové plošiny. Tento zákaz vydala jakási neznámá sekta, která si říká Statici. Když viděl naše zklamání, že potřetí se sice na hrad konečně dostáváme, ale zase se nepodíváme na věž perlu vezdejší, prohlásil cosi, co se dalo chápat například tak, že pokud vystoupíme tajně na věž a on nás tam uvidí, tak se bude dívat jinam a orgány nebude volat. Pokud se nám tam ale něco stane, říkal nám to a my tam lezli přes jeho výslovný zákaz. Tím se koza nažrala a vlk zůstal celý. To byla pro (ossacka samozřejmě výzva, protože tento na rozdíl od třeba Bloodika na hradě nigdy nebyl, natož pak na jeho věži.

Dokonce nám bylo povoleno vyjíti na hrad s tím, že vstupenky na něj zakoupí dodatečně jen ti, co přežijí výstup na věž. Cestou na ní jsme potkali první návštěvníky, kteří byli na hradě již před námi. Několik dam mladšího i staršího vzezření. Jedna z devítiletých dam poté co spatřila Kanibala a z jeho vilného pohledu si uvědomila jeho potřebnost, rozeběhla se s radostí k němu. Bohužel jí ale jaxi nevyšel krok či co a tak ve svahu mezi hradním palácem a ostatními budovami hodila ukrutnou ale skutečně otřesnou držku. Až jí vzala po hlavě i flaška s pitím, kterou měla ssebou v baťůžku a patama nohou se kopla zezadu do hlavy. Celá výprava poté co spatřila tuto ženu v křečích rozkoše před Kanibalem, když se následně zvedla na dvě nohy a bez zranění pokračovala v cestě, dusila ve svých útrobách smích, neboť pád byl opravdu ukázkový. Mladá slečna dostala ještě na prdel od své matky, kterážto útoku na Kanibala beze slova přihlížela. Kanibalovo sebevědomí a vědomí potřebnosti samozřejmě v tuto chvíli stoupalo geometrickou řadou. To (ossackovi bylo naopak jasné, že doby, kdy za ním takto ženy utíkaly jsou již nenávratně pryč, pokud kdy nějaké vůbec byly a rozhodl se, že učiní zadost zase svému sebevědomí a to mu velelo jediné – vylézt na věž. Přes orezlá dvířka, která po více než třiceti letech uzavřela vstup na věž, přelezl tento bez nejmenších problémů na druhou stranu, byť přitom balancoval nad stometrovou propastí, na jeho hru svalů byla přitom radost pohledět a jal se vystupovat již volnou cestou standartním schodištěm. Po chvilce skutečně stanul nahoře na věži. Našlapoval opatrně, neboť betonová podlaha skutečně jevila známky jisté nesoudržnosti, která mohla vyvrcholit i výletem do spodních pater věže s betonovým výtahem v zádech a na hlavě. Rozhlédl se tedy o okolí zkušeným okem, aby si tento pohled zapamatoval, neboť kdo ví, kdy se zase na hrad, potažmo na věž dostane a pak již zase klesal ku svým přátelům, kteří se uvelebili pod věží. Naštěstí, neboť přelézání vrátek cestou zpět již nebylo tak atleticky bezchybné a (ossack tak mohl být rád, že si nenatrhl kaďák, či snad něco jiného. Umazaný od rzi ale nakonec překážku překonal a hlásil se zbytku výpravy jako první přemožitel věže. Toto vyburcovalo Bublu a Šárku, kteří taktéž běželi na věž, dát si na ní další z mnoha krásných pus, jenžto provází jejich vztah.

Na věž dokonce vylezl i Nikeman, aby se předvedl před slečnou, ale určitě nejen před ní. No klobouk dolů, kromě Bloodika, který na věži už byl, Matouše, který má na věž ještě dost času a Kanibala, který na ní nemohl ze zdravotních a naprosto pochopitelných důvodů se nahoru podívali všichni.

(ossackovo hrdinství jako prvolezce bylo trochu zkaleno tím, že si tento po výkonu sedl na bodlák a provedl tak trepanaci kalhot až na holou prdel. Zároveň s tím probíhala vzrušená diskuse kam že pojedeme dále. Bylo sotva poledne a hlavně nádherné počasí, které nám letos na výletech skutečně přeje, takže bylo škoda akci ukončit po pár minutách v kraji zaslíbeném.

Vymýšlíme variantu Kost, Trosky, na které se shodli všichni byť původně Trosky navrhoval jen (ossack. Ten zde byl v ranném dětství a pamatuje si leda tehdejší zamilování se do o 15 let starší krásné slečny co jela s ním autobusem v rámci výletu dětí zaměstnanců diplomatických služeb.
Ještě platíme dodatečně vstupné a klábosíme s hradním pánem, Bloodik kupuje dobroty Matoušovi a pak již za zvuků E-Rotic (Abba) hurá na další hrad do Českého Ráje. Zahradníci v kolonii dole pod hradem se trochu diví počtu decibelů, které Bloodcar veze, ale zejména proč na ně (ossack řve, že nějaký pan Winner takes it all. Pak si pouze významně ťukají na čelo což nás nemůže nijak urazit.

Po předchozím selhání (ossacka při navádění na Michalovice se nyní navigování ujal Kanibal. Nutno říci, že změna oproti (ossackovi to nebyla k lepšímu, ale spíš k horšímu. Ani za hodinu jízdy a projetí několika desítkami vesnic nebyl Kanibal schopen zorientovat mapu a zjistit, kde že to vlastně jsme. Jediné co jeho ústa beze smyslu ševelila bylo Sobotka, Sobotka…, tady někde je Sobotka. Musíme jet směr Sobotka. To bylo ale to jediné co Bloodik jako driver a (ossack jako bývalý navigátor věděli i bez mapy. Kanibalovi byla poté přisouzena trochu jiná činnost a tou bylo zbavit se tatranky, kterou Matouš jedl celou cestu po odjezdu z Michalovic. Tatranka byla totiž víc jak v Matoušovo břiše všude kolem nás a Kanibala už ohrožovaly zbytky čokolády neustále z ní tekoucí. Pohled na Matouše byl také jen pro silné povahy, protože tento vypadal jakoby se právě prokousal stěnou pece perníkové chaloupky. Tatranku měl na bradě, triku(kde se předtím usídlila i více než polovina zmrzliny od pumpy), kalhotech, botech, podlaze, v klíně, v puse, v uších, mezi prsty, v rukávech, na Kanibalovi, prostě všude. Neměli jsme bohužel ni ubrousku a tak mu Kanibal byl nucen téměř olízat prsty, takový malý orálek a posléze tatranku resp. to co z ní zbylo vyhodit za jízdy z okna ven tak, aby nám tato nestačila ucpat výfuk. Kupodivu akce se podařila a navíc se mapy zmocnil (ossack, který již s Bloodikovo orientačním talentem nalezl potřebnou odbočku a dostali jsme se tak poměrně v pohodě přímo do nitra Sobotky na náměstí. Zde nás zaujal mladý, asi 75 letý pár bezdomovců, kteří seděli před místními potravinami a sledovali okolní provoz. Žena i muž byli velmi olbřímích rozměrů, takže byli nepřehlédnutelným itinerářem tohoto jinak velmi pěkného náměstíčka. Zde taktéž měla býti provedena zastávka na jídlo, ale po zaparkování obou vozidel se jídlo zrušilo, prý pojedeme rovnou na hrad Kost ověřit, zda se něco neudálo s věží od naší poslední návštěvy. Tenkrát zde Bloodik vyhrál basu pif díky tomu, že stavitel věže, známý opilec, nedokázal na této postaviti jediný pravý úhel a tak existuje místo odkud je možné vidět všechny čtyři rohy věže.

Jelikož cestou usnul Matouš spánkem spravedlivých, necháváme ho ve voze a jdeme na párek ku stánku, který nám párek nabídl i loni. (ossack si tedy dává jen Poděbradku, neboť nehodlá riskovati Ohebské caviar show někde v okolním porostu. Párek ale neoslovuje ani ostatní a tak si dávají jen pití. Posléze vyráží směrem k hradu resp. ke krčmě, která je kousek od našeho lukostřeleckého stadionu, kde jsme loni podávali s Hujerem takové výkony. Bloodik jako správný otec jde ale zase za Matoušem, aby nebyl v autě sám. Ostatní si v krčmě objednávají jídla roztodivná, zatímco (ossack sleduje vedle sedící velmi sympatickou ale nemluvnou slečnu s moc krásnýma očima od lukostřelců. Tato zde sedí na křesle, nad sebou knihovničku a další věci denní potřeby, jako by to byl byt. Možná letní, co my víme. Rozhodně střechu nad hlavou měla jen plátěnou a co se děje když prší, to se můžeme jen domnívat. Nicméně toto nebylo v tu chvíli důležité, oproti jejím zrzavým dlouhým vlasům a již zmíněným krásným očím. Do této idylky si Nikeman přinesl flákotu masa plovoucí na mastné skvrně. Vypadalo to, jako by na jeho tácku havaroval nějaký tanker s mazutem. Už už se (ossack radoval, že ve střevních problémech nebude sám, ale kupodivu zůstal sám. Ještě dojde ke šmelce mezi Nikemanem a Katkou ve formě výměny části masa a oblohy k němu a pak již se (ossack zvedá a hurá na lukostřelecký stadion nasrat Hujera, který se na tento výlet vykašlal řka, že jede kamsi do Sudet prohánět kolaboranty. My víme své.

První pokusy (ossacka, který rok předtím na podzim v lukostřelbě pilně trénoval, ale končí těsně mimo udané terče. Nejspíš je na luku posunutá muška. Bubla následuje ve střelbě a míjí ještě těsněji. Do akce se vkládá i Nikeman, který se právě vypořádal s ropnou havárií na svém tácku a nyní rozdává zkušené lukostřelecké rady. Matouš je rozespalý a zjednává si pozornost řevem, který se snaži Bloodik regulovat. (ossack si v rámci boje s lukem půjčuje tajně od vedoucího závodu speciální lukostřelecké rukavice, kteréžto jsou šéfa tréninkového střediska a nesmí tedy býti prozrazeno, že je používá nějaký kacíř z Prahy. Kupodivu na výsledcích se toto ale příliš neprojevuje, byť sovičku určenou za cíl šípy mířené přesně na hlavu doslova češou mezi nohama… V nejlepším se mu ale ozve mobilní telefon a jelikožvá má ten den pohotovost v nejmenované bance, je nucen střelbu přerušit a věnovati se problému. Bohužel stadion ale signálem GSM zrovna neoplývá a na dotaz, kde je zde nejlépe slyšet, dovídá se že u sudu. Běží tedy k sudu a tulí se k jeho stěně, aby vůbec něco slyšel. Vypadá to ale, že jestli je někde snad lepší signál, je to leda uvnitř sudu, kam se ale dostat nedá. Dovídá se, že jedna z aplikací v bance nefunguje jak by měla a tak s nahlašovatelem problému toto řeší. Zatímco (ossack trpí při lovení signálu u sudu, Bubla neomylně trefuje sovičku přesně mezi oči a vysluhuje si tak láhef mrdoviny. Se sovičkou jest ještě vyfocen na Bloodikovo aparát pro případné důkazní řízení v případě, že by mu nebylo prvenství uznáno.

Po úspěšném lovu na sovu se vracíme k vozidlům. Cestou (ossack nadává, že v bezprostřední blízkosti hradu není signál. Tato hláška jakoby působila jako střelný prach hozený do kamen v místním spolku „Femina bikes“ jejíž členky vědíc houby proč (oss hudruje, nadávají mu do blbce, který se bez svýho mobilu ani neuprdne. (ossack jejich jednání ponechává bez reakce, neboť s podobnými bytostmi nemá význam ztrácet čas a tak jde radši obdivovat veterána, který zaparkoval vedle našeho Bloodcaru. Jedná se o starou Škodofku, se kterou svého času jezdil balit baby MUDr. Jandera. Cesta zpět do Sobotky probíhá v pohodě a je rušena pouze několika poutači na prodej lesního a včelího mrdu.

V Sobotce jest navštívena cukrárna a (ossack jak slíbil volá opět do banky, aby se dověděl aktuální stav v problému nefunkční aplikace. Situace se nezlepšuje, ale co je pozitivní ani nezhoršuje a tak bere foťák a míří za ostatními do cukrárny. Ti si zde již dávají do nosa zmrzlinky, kafíčka a podobně. (ossack věren své dnešní přísaze „Neposereš“ nedává si nic a jen se kochá. V cukrárně je narváno jak před, tak i za pultem a je vidět, že tato jest v kraji asi velmi oblíbena. To nám dovoluje páchat i takové věci jakou je vhození zmrzliny Matoušem do prostoru pod stůl a její rozpatlávání dále. Odcházíme kupodivu ale bez ostudy, takže se sem můžeme napřesrok vrátit. Takových podniků už moc nejni. Při nastupování do vozidel si všímáme, že dědek s babou před potravinami zde sedí i teď což je zhruba dvě a půl hodiny po našem předchozím odjezdu na Kost.

Cíl další cesty je jasný – Trosky. Ještě vyčůrat, toto provádíme těsně za Sobotkou současně s nutným porovnáním si navzájem osobních sad nářadí a jeho dostřel.
Kanibal při této cestě dostává znovu šanci napravit své dopolední extempore s hledáním Sobotky a tak kupodivu docela přesně nachází správnou cestu k hradu, který musíme chtě nechtě objet celý, než se k němu vůbec dostaneme. Cestou trefujeme ještě větvičky z pole při vyhýbání se protijedoucímu vozidlu což řádně vyděsí (ossacka. Tento měl totiž větvičku málem v zubech. Tu, kterou v zubech neměl si pak vezeme až do Prahy na pravém zrcátku Bloodcaru. Hrad vidíme již z velké vzdálenosti a kupodivu se k němu neustále přibližujeme což nás naplňuje vzrušením nevídaných rozměrů. Je pravda, že stavba čnící takto v krajině se hned tak nevidí a ne nadarmo je známá jako jedna z dominant České republiky.

Parkujeme na k tomu určené ploše ve stylu parkoviště, zatímco probíhá jako obvykle FBK (festival blbých keců)
Výstup na hrad probíhá vcelku v pohodě a debatuje se opět o potřebnosti některých z nás a o králi mužského světového tenisu. Na hradě dostáváme velmi netradiční lístky, které bychom na takto význačné zřícenině očekávali alespoň trochu reprezentativní. Oproti tomu dostáváme pouhé paragony z kasy. Zvláštní. Po chvilce doráží i průvodce, který se ukáže býti velmi znalý problematiky hradu a tento nám vysvětluje proč se hrad stavěl, co se k němu váže za pověsti a kudy a kam půjdeme, aniž bychom někam jinam spadli či neviděli vše. Bohužel na věž Panna se nedostáváme, neboť na ní nevede žádné schodiště a tak se dostáváme pouze cca do poloviny cesty. Zde byla před desítkami let vybudována plošina pro výhled do okolí a dokonce zde mělo býti i schodiště na Pannu. Toto se ale nepodařilo dokončit a tak jak již jsem uvedl, není možné tuto druhou štíhlou věž viděti. Sestupujeme tedy do sedla zpátky, kde je bafnuto na Nikemana, který opět nezklamal, zařval, připosral se, popoběhl a svou krásnou slečnu přivedl do jen těžce skrývaného záchvatu smíchu. Procházíme tedy sedlem a hurá na věž druhou tj. Baba. Zde je rozhled sice pěkný, ale omezený okny věže, takže je asi lepší dívat se z plošiny o pár metrů níž než je sama věž. Průvodce nám popisuje, který, že ten kopec je který a tak dále. (ossack jelikož to taky trochu zná si samozřejmě přisadí a kupodivu správně. Dokonce má i obecenstvo ve formě jakési rakousko moravské rockové skupiny, kterážto měla zaparkovaný vůz dole vedle našeho Bloodcaru. Maník ze skupiny má velmi hovnotné tričko s jakýmsi zoufalcem, jenž jest mučen dost nechutným způsobem. No každej jsme nějakej holt…

U kasy ještě kupujeme s Bloodikem plakátky s perokresbami hradu a pak se zase vracíme dolů k vozům. Míjíme hospodu, kde si Matouš řevem vymůže lízátko. Potkáváme taktéž rodinku, ve které nás samozřejmě zaujme výhradně manželka, neboť má velmi pěknou postavu podpořenou koženými šaty. No prostě radost pohledět. Ale manžel nevypadá, že by nám jí pučil, takže radši ponecháváme bez komentáře uznání.

Na parkovišti ještě opravujeme Nikemanovo světlomet, který se zdá býti nesvítící. No snad se nic nezkratuje a my odjedem. Přeci jen lidé nejsou odborníci na všechno a pokud mi jdou počítače, neznamená to, že bych byl hned electrogod.

Poslední hrad, který hodláme navštívit, je Bloodikovo již několikrát zmiňovaný Frýdštejn nad Turnovem. Cestou na něj probíhá FBK ohledně naší dětinskosti. Za tuto se ale z posádky našeho vozu ani jeden z nás nestydí, takže se hovor zvrtne pouze do debaty o to, kdo je větší nedětinská buzna. Tu s přehledem vyhrává…

(ossack v Turnově vymýšlí zkratku na hrad, které samosebou původně nikdo nedůvěřuje, ale jelikož do Jablonce, který je kousek jezdil (oss studovat, skutečně za pár minut jízdy poli a lesy končíme ve vesnici Frýdštejn. (ossack ještě vykládá jak to tu v kopci na Kopaninu bylo v zimě veselé, když silnice zledovatěla a my se sem hnali s autobusem. Kupodivu ale hrad míjíme a když už jedeme moc nahoře, navrhuje (ossack vrátit se. Otáčíme se tedy trochu rallye způsobem u fabriky zdejší a jedeme dolů. Hrad sice vidíme, ale nevíme jak k němu. Nakonec nám jedna náctiletá dobrá duše poradí a skutečně po pár minutách se dostáváme přímo na druhou stranu údolí, na němž stojí hrad.

V zatáčce pod hradem otáčíme ze samé radosti a návalu romantiky Nikemanovi taktéž stěrače opačně tak jako nám provedl dopoledne na Michalovicích a cpeme se Bosorkou uvařenými rohlíky se sýrem a salámem, v neposlední řadě zjišťujeme, že tak jako není občas na škodu přečíst si manuál k programu, neškodí pokud někam jedeme s dítětem, prohlédnout baťůžek s náhradními díly, kterým nás předtím vybavila jeho matka. Objevujeme totiž náhradní tričko, které okamžitě Matoušovi vyměnujeme. Původní totiž na sobě nese známky značného opotřebení tatrankou, zmrzlinou a kdoví čím ještě.

Na hrad vystupujeme oklikou, neboť do údolí přímo se nikomu nechce. Hrad je kupodivu uzavřen a provádí se v něm jen do 16:00. Jelikož bylo cca 19:00, kocháme se jen stavbou zvenčí a s Kanibalem obdivujeme kočky co hlídají hrad těsně vedle vchodu. Jedna kočka jest hladící a ráda se s námi mazlí, druhá jest nejspíš kotě a je zalezlá hluboko ve skále a ne a ne vylézt byť na ní dělá ččččč i samotný velký potřebný Kanibal. Kočka na to nic. Asi tuší jak by dopadla neboť na rozdíl od té mazlící to nebyl kocour… Nikdo si v tu chvíli taktéž nevšímá, že nám zmizel Předseda. Tento jest pouze na mobilu a svou dislokaci odmítá prozradit. (ossack již řeší katastrofické scénáře jak se dostaneme domů bez klíčů od Bloodcaru. Do toho se kočka se vrací, hladíme se navzájem, ona vrní, já vrním a vítám nové blešky tulačky na výběrové rekreaci.

Hlady (ossack ještě kontroluje místní velkou popelnici, ale nenachází zde nic hovnotného. Objevuje se Předseda, který ponechává zde vzteklého Matouše svému osudu a tento za chvilku dostává rozum a vrací se k nám, když původně měl namířeno na hrad a zde zůstati s kočkama v díře. Cestou k autům ještě hodnotíme Nikemanovo novou slečnu a shodujeme se, že tato jest velmi sympatická a jen by mohla více mluvit, ale to je nejspíš způsobeno neznámým terénem a zejména členy KPCP, od kterých neví co může čekati. No snad jsme ji nevyděsili a o Nikemana se nám dále bude pečlivě starat, rozhodně mu to prospívá.

Večeře jest stanovena jak jinak - v Uherském Hradišti v hotelu u Třech hroznů. Cestou Matouš přivádí Bloodika svou nepříčetností a jekotem k totálnímu stavu nasrání což tak nějak všichni chápeme, ale nemůžeme s tím nic udělat. V Hradišti si dáváme večeři, Matouš je pouze vzteklý a tak sem tam mrskne hranolek pod stůl. V jednu chvíli se pod něj sesune i sám, aby hranolek vylovil. Toto se mu daří a dokonce ssebou nese ještě jeden, který ale evidentně nepochází z jeho talíře.

(ossack se jde ještě před jídlem umejt, ale způsobuje si menší havárii tím, že si pustí vodu v umyvadle na plný kule a tato nelení a díky zaoblení umyvadla končí téměř všechna v (ossackovo klíně. Otřesný zážitek. Sušení se hajzlpapírem není zrovna činnost, kterou by člověk prováděl na veřejnosti rád. Odebírá se tedy k sušáku rukou a po vzoru Mr. Beana se suší. Bohužel je zde načapán dalším návštěvníkem WC, který se mu potutelně směje. Počkej hajzle, říká si (ossack, uvidíme, gdo se bude smát naposledy. Utahuje tedy všechny kohoutky na umyvadlech tak, aby je bylo nutné povolovati silou bez citu, tj. že voda si z umyvadla cestu ven najde nejen odpadem a pak zbývá již jen čekat v jídelně na návrat toho záchvata zlomyslného. Pohled na panáčka, který se posléze vrací ze záchoda hovoří jasnou řečí. Je to chlapec čistotný a ruce si umyl…

Dietka, kterou si (oss dává by měla zabránit dalšímu problému střevního charakteru. Bohužel zde ale není naše oblíbená číšnice, které loni jen o vlásek uniklo hodnocení Hujer servírka roku. Trochu to tedy kalí naši radost z toho, že se hotel nezměnil a je stále velmi příjemným zpestřením našich výletů na sever Čech. Snad slečnu spatříme příště. Matouš mezitím vytírá svým oblečením podlahu v jídelně ke všeobecné radosti okolo sedících, ale minimální radosti již skutečně otráveného Bloodika. Nakonec jest vytažen zpoza stolu a usazen na židli s tím, že jestli nepřestane zlobit, bude podstoupen čínskému mučení.

Po zaplacení jídla se rozcházíme na parkovišti. Bloodcar jede vyhodit Kanibala zpět k Intersparu a Nextracar veze zas pro změnu Bublu do Benátek pro vozidlo. U Intersparu resp. Kadetta, který kupodivu stál ještě na všech čtyřech kolech je Kanibal vyložen a Bloodik s (ossackem a opět spícím Matoušem se řítí ku Praze za zpěvu Dědy Mládka Illegal Bandu.

Domu dorážíme v pozdních večerních hodinách mrtví, ale opět bohatší o úžasné zážitky z výletů KPCP. (ossacka ještě čeká cesta domů od Bloodika, ale tuto zvládá bez problémů.

Další výlet KPCP je v tu chvíli možné považovat za uzavřený a samozřejmě hlavně za úspěšný. Očekávám tedy, že se za 14 dní opět sejdeme byť třeba v menším počtu, ale sejdeme ku výletu dalšímu. Kam, to je zatím tajemství, které se nám prozradí až těsně před výletem samotným a podle toho zda pojede základní hradní sestava (Bloodik, (ossack, Kanibal) nebo i někdo další.
  


... za KPCP  Cossack