 |
 |
 |
| |
|
|
| |
Otázka nebyla ještě zadána. |
|
| |
|
|
| |
Počet odpovědí: 0
|
|
|
 |
| |
| 25.04.24 |
10:19 |
Anonymous |
| 24.04.24 |
13:29 |
App.start |
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| |
| 29.12.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 16.02.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 15.02.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 19.01.16 |
Soutěž KPCP |
| 09.04.10 |
Soutěž KPCP |
|
|
|
 |
 |
 |
|
| Výlet č.10 Pecka, Špindlerůf mlýn a bobová dráha |
| Zápis: Cossack Fotky: - Popis fotek: - |
|
|
výlet tento, konal se dne 16.června tohoto roku
Osoby, obsazení a umístění ve vozidlech dle abecedy:
Bosorka (opečovatelka Bloodika a matka většiny posádky Bloodcaru)
Bloodik (Bloodcar driver)
Šimon a Matouš (jedou na riviéru)
Ifča (opečovatelka Rudlajse a zároveň jeho splněný pohádkový sen)
(ossack (sen všech dam)
Kanibal (sen všech dam)
Rudlajs (Rudlacar driver)
Ač se to může zdát neobvyklé, sraz na tento výlet byl tentokrát stanoven u Bloodika. Hlavním programem výletu měla tentokráte býti atrakce nadmíru pikantní – letní bobová dráha ve Špindlerově mlýně. Ono se prý na ní jezdí i v zimě, ale vzhledem k použitým bobovozítkům má do klasické zimní nejspíš daleko. No co já vím. Prostě to tak je a nehodlám vám tu vysvětlovat proč se celoročně provozovaná bobová dráha jmenuje „Letní bobová dráha“ 
Je to podobné jako byste po mě chtěli vysvětlit zákonitosti ženské logiky. Toliko o ní mohu říci že ženská logika jest vítězstvím žen nad zdravým rozumem. Ale dost invektif, hurá k výletu.
Po příjezdu k Bloodikům dostává (ossack velmi krásný dárek, z něhož má opravdu velkou radost. Jedná se o jednu žirafku z rodiny Kinder Surprise, které (ossack z prozatím nezjištěných důvodů začal na starý kolena sbírat. Tentorkát to byla nedostatková žirafka parašutistka. Bohužel si při pádu bez padáku, za vydatné pomoci Bloodikovo potomstva, ulomila ucho. Závada však nebyla taková, aby žirafka nemohla rozšířiti početnou rodinu kolegyň umístěnou v ZOO na (ossackovo stole.
Mezitím co se (ossack ukájí prohlížením nového žirafího modelu, doráží Rudla se skorochotí. Tato bez pozdravu (ossackovi podává jakýsi elaborát sepsaný vetchou rukou s tím, že si ho má střelhbitě přečíst. Stojí v něm, že jest uražena od doby, kdy byla při jednom z předchozích výletů, resp. zápisu z něj nazvána „opečovatelkou“. Nevíme co jí na tomto uráží, neboť se o Rudlajse stará skutečně jako nikdo jiný a jeho obědy v umělohmotných pixličkách a svačinky v alobalech jsou pověstné nejen mezi mlsouny z KPCP, ale i ve firmě, kde jest Rudlajs s (ossackem zaměstnán. No zkrátka asi dvacet minut se s (ossackem nebavila a pak už to nevydržela a začala ho bít. Důvodem byla jakási neškodná průpovídka na adresu žen obecně. Bohužel tuto neprozřetelně podpořil později i Kanibal, který sdílel s (ossackem zadní sedadla Rudlacaru a tak taky jednu chytil. Inu pravda jest někdy krutá a žádá si i oběti z řad bezejmenných hrdinů. Tím jsem ale trochu předběhl, neboť tato taškařice se stala až v průběhu výletu.
Vraťme se tedy před Bloodikův dům a nechme se unášeti časem, jenžto byl věnován právě novému výletu. Po upevnění Bloodikovo ratolestí do vozidla, nasedá i Bloodik se svou krásnou Bosorkou do Bloodcaru a posléze i (ossack do Rudlacaru. Následuje odjezd směrem k ubytovně posledního účastníka výletu a tím je již zmíněný Kanibal, který ofšem netuší, co se předtím událo před Bloodikovo rezidencí v rámci předání ultilimimáta.
Kanibal nejen že nic netuší o ultimilamilátu, ale dokonce ani o výletu. Probouzíme s ním tedy i celý barák, neboť má bohužel nejtvrdší spaní (rád by měl i něco jiného, ale ne všem holt jest přáno ) ze všech nájemníků. Mezitím v parčíku před Kanibalovo stanem probíhá lítý boj šelmy s Bloodikovo dětma. Oba pánové prolejzají prolejzačky, když na ně v jednu chvíli zaútočí divá zvěř ve formě psa Baskervillského. Bloodik na kluky volá ať lezou nahoru, aby na ně hund nemohl, ale Matouš zblblý Bloodikovo řevem myslí, že ho otec volá ať okamžitě sleze a tak místo cesty za záchranou na vršek prolejzačky se dává opačným směrem přímo do tlamy šelmy. Tu si na poslední chvíli zavolá její majitel a tak naštěstí horrorová scéna končí protentokrát šťastně.
Mezitím se z budovy vypotácí Kanibal v polospánku a testuje počasí v kraťasech. Zjišťuje, že je dostatečně teplo a tak si tyto nechává na sobě a přisedává k (ossackovi na zadní sedadla Rudlacaru.
No a pak již nic nebrání odletu kompletních osádek směrem Mladá Boleslav a následně Rumcajsovo Jičín.
V Jičíně byl (ossack naposledy před mnoha a mnoha lety, kdy se ještě slibně vyvíjela jeho lyžařská kariéra a vozil si ze soustředění jeden diplom za rozličná umístění na bedně za druhým. Bohužel ale jeho hvězda zapadla ještě než vyšla a v současné době si po skorozabití se už radši dává bacha a nedivočí na sjezdovce. No to je blbost co si teď napsal a Ty to víš ty skunku, ale Ty už jinej nebudeš…
Co bylo ale důležitější, že Ifča nás všechny v Jičíně nalákala na tzv. mrdovník což měl být speciální dortík z perníku? a lesního mrdu. Nebo z něčeho jiného, já teď fakt nevím. Každopádně nalákáni jsme zastavili kousek pod náměstím v Jičíně a následně jsme se odebrali ku cukrárně jež mrdovníkem měla oplývati. Posléze dorazili i Bloodici a tak se k naší posádce přidal i zbytek výpravy, který se nám následně ztratil. Na náměstí bylo rozhodně větší než malé množství lidí, ale bohužel jsme nespatřili žádnou pohleduhodnou slečnu. (vyjma tedy těch našich, co jsme měli ssebou, ale na ty se směli koukat jen Bloodik a Rudlajs).
Cukrárna má obsazeno jak venku tak i uvnitř. Buchta servírka nás ale posílá dále do vozu a ujištěním, že určitě dojde ať prý si sednem. Nespecifikuje ale kam… Naštěstí nalézáme stůl v místnosti, která nám původně zůstala dovedně skryta. Sezení jsme tedy měli. Horší to bylo s mrdovníkem, jelikožvá jsme tento mezi roztodivnými typy dortů za výlohou nespatřili. Jasno v této otázce udělala až Ifča, která mezitím položila kolemjdoucí servírku na otázku zda mrdovníkem disponují. Byli jsme ujištěni že ano. Poté se servírka beze slova odporoučela. Oknem jsme spatřili Bloodika a rodinu jak se blíží k cukrárně. Při příjezdu do Jičína se nám totiž po vystoupení z vozů ztratili a vydali se kamsi do víru velkoměsta. No nic, učiníme druhý pokus o styk se servírkou. Při třetím pokusu sice došla, ale k jinému stolu. Napočtvrté jsme buchtu odchytli a tak začalo horečné objednávání. Jediný (ossack se zdržel hlasování, co kdyby opět zaútočila jeho záhadná střevní choroba… Nemohl ponechat tedy nic náhodě a nic si neobjednal i přes pohoršené pohledy zbytku výpravy a řeči o sociálech a podobně.
V průběhu výroby mrdovníku pro nás, dochází rodina s jakýmsi jedincem, který nevypadá zrovna při smyslech. Objednávají si dortíky, které jsou jim neprodleně během půl hodiny dopraveny. Zmatek trochu působí občan, který se již na dortík tak těší, že ho bere servírce z rukou sám a porušuje tak rovnováhu talířků na ruce obsluhy. Ta naštěstí bravurně zachraňuje situaci a hrozícímu pádu zabrání menším ekvilibristickým kouskem. Donesené dortíky mají ale jednu vadu. Rodina k nim neobdržela lžičky a tak se na ně může jen smutně koukat. Očima snědli dorty minimálně třikrát, zatímco u vedlejšího stolu KPCP jsme měli lžičky, ale zase byli bez dortů. Došlo k menší šmelině a tak se rodina mohla najísti, zatímco KPCP stále marně čekalo na mrdovníky. Ty nakonec přeci jen dorazily. Kupodivu bez lžiček… toto ale (ossack zjišťuje až po návratu z WC, kam byl nucen za dosti dramatických okolností rychle zmizet. Bohužel obě kukaně jsou obsazeny a tak se smutně vrací s představou další tragédie na obzoru. Ani na druhý pokus se nezadařilo. Co se ale podařilo byla vyřízená čtvrtá urgence lžiček a tak se zbytek posádky vozů mohl alespoň najísti. Mrdovníky skutečně slavily úspěch. Ifča si dokonce nechala několik kousků zabaliti do baťůžku ssebou, kdyby nás cestou potkal hladomor. Nebudu Vás napínat, do Prahy nedorazily…
Po konzumaci a zaplacení se přesunujeme ven z podniku. (ossack v bezprostřední blízkosti cukrárny spatřuje antikvariát a to je pro něj jako červený šátek před býkem. V tu chvíli by ho neudrželo ani stádo volů. Řítí se vstříc starým knížkám, které jsou jeho drogou již drahně let. Bloodik ho následuje s Kanibalem v těsném závěsu, Rudlajs a Ifča už se předtím vydali prohlédnouti si město a Bosorka s klukama, která v nastalém zmatku předtím vůbec nedorazila ani do cukrárny se mezitím objevuje a dohání započatý program právě v podniku mlsků a dobrot.
V antikvariátu prohlížíme velmi hodnotnou sekci knížek o hradech, která zaujala zejména Bloodika. (ossackovi toho chybělo doma více a tak se věnoval nejdříve sekci jiné. Bloodik nachází velmi pěknou a výpravnou puplikaci Slovenské hrady v obrazech a vzhledem k vyloženě směšné ceně ji okamžitě hodlá zakoupiti. Přidá si k ní ještě předtím nalezenou knížku Romeo a Julie 2034 vesmírná odyssea. (ossack se kochá vojenskými mapami z první republiky, které nejspíš ani nemá ve své sbírce, ale jelikož nedisponuje finančními prostředky, zůstává pouze u kochání. Bloodik se nad ním ale slituje a půjčuje mu jeden tisíc korun českých. Přesto ale (ossack tentokrát v antiqoši nenechává ani korunu a šetří, navíc mapy jsou lehce předraženy.
Antikvariát nám mezitím zavírá, neboť je něco kolem půl druhé odpolední. Setkáváme se tedy se zbytkem výpravy a domlouváme se jak dál. Na Bloodikovo popud volíme návštěvu zříceniny hradu Šprcka kousek od Nové Paky.
Když míjíme ceduli s koncem Jičína, začíná lehce pršet. No to nám ještě scházelo…
Při nájezdu na rychlostní komunikaci ještě dochází k veselé taškařici s Avií jakéhosi vidloně, který nás nechce pustit na silnici. Rudlajs ale situaci bravurně řeší ku zlosti joudy v modré smradlavé sršni. Po obloze se mezitím honí všechno možné jen ne sluníčko. Stále jemně prší a my začínáme býti trochu nervózní, neboť jsme se v době kdy bylo krásně cpali v cukrárně v Jičíně… Snad se počasí ale ještě vybere.
Cestou ještě na žádost Ifči hledáme strom s třešněma, na které jediná slečna ve voze dostala chuť. Bohužel se nám ale nedaří a tak se musíme spokojit s třešněma v pytlíku u stánkařů. S těmi se ale nespokojuje Ifča, neboť vlastnoručně natržená třešeň je vlastnoručně natržená třešeň. To chápeme fšichni.
Vjíždíme do Pecky vsi a již vidíme i Pecku hrad. Míjíme asi dvě kolony svatebních vozidel s nevěstama. Obě bohužel unikly našim očím a tak nemůžeme ohodnotit krásu obou slečen. Zastavujeme těsně pod hradem ve šňůře vozidel, která zde již postávají. Asi se na hradě něco děje. Co, to ví jenom NASA. Před samotnou návštěvou hradu nám všem Ifča nabízí něco z domácích zásob. Bere si jen Bloodik a Kanibal, (ossack se radši zdržuje. Asi nejspíš doznívá ještě pikantní story z Dolní Moravy.
Cestou od vozidel k hradu míjíme jakýsi rozestavěný hrad č. 2 Tedy spíš dům nějakého místního miliardáře s připraveným plotem ku vztyčení. Dále stánek s roztodivnými upomínkovými předměty, které mají s hradem společného asi toliko, že stánek, ve kterém se prodávají stojí na místě, kde kdysi určitě padl minimálně jeden šutr z hradních zdí. Před hradní bránou nás dohání jakási omladina s vozidly na vysílačku a pořádá jakýsi buggyrace závod terénních vozů, který samozřejmě zajímá eminentně Bloodika. Poté co nám několikrát projedou pod nohama vozidla zase balí a jdou pryč. Toto jsme jaxi nepochopili, ale každej jsme nějakej. Pánové se každopádně předvedli před svými slečnami, bylo učiněno zadost etiketě a mohli se tedy vrhnouti na regulérní balení se mezi sebou.
Již od brány slyšíme sborový zpěv mnoha slavičích hrdel. Proti nám se navíc žene jakási skupina lidí s cedulkama na klopách, ale co to je zač netušíme. (ossacka zpěv uchvacuje a zpívá se sborem což naopak zase uchvacuje sbor. Bohužel uchvácení je na obou stranách rozdílně chápáno. Naštěstí ukončení koncertu zamezuje dalšímu poměřování sil hlasů a hlavně ostudě, kterou by (ossack jistě způsobil svým školeným basem. Bloodik s Kanibalem mezitím mezi sboristkami objevují slečnu hodnou našeho obdivu, která se vykecává nejspíš s příbuznými u vedlejšího stolu v hradním areálu. Obdiv si slečna samozřejmě jak jinak zasloužila svou tělesnou schránkou a zejména vysokými podpatky na kterých spočine pohled obou obdivovatelů tohoto „fetiše“ (ossacka s Bloodikem. Slečna si nás kupodivu nevšímá. Třeba je to ale schválně… utěšujeme se.
Do tohoto mumraje vstupuje další element a tím je banda jakýchsi magorů s vysílačkami, kteří pobíhají po hradu a vysílačkují si mezi sebou. Nechápeme proč, neboť jsou od sebe vzdáleni asi deset metrů a do vysílaček řvou tak, že se musí slyšet i bez nich.
Ze sálu odkud se předtím ozýval sborový zpěv se pomalu trousí umělkyně i se svým direktorem. Poposedávají si u stolu kousek od nás a živě klábosí. Konečně zjišťujeme, co že se to na hradě děje. Je to jakási soutěž dorosteneckých pěveckých sborů. Bohužel jsme přišli akorát na konec, kdy již byly ceny rozděleny a většina účastnic již nastoupila cestu domů. Přesto si ale mezi slečnami Kanibal vyhlíží nevěstu, tedy spíše jsou sympatie oboustranné. Ze strany slečny to bude tedy nejspíše soucit nad zpola robotickým kamarádem, možná ovšem jen Kanibalovo životní pojistka uzavřená na neuvěřitelných 875Kč na které si pojistil své nohy pro případ, že by se mu v nich zadřel závit. Bohužel Kanibal díky své totální neschopnosti a stydlivosti o nevěstu přichází. Tato mu dokonce z ničeho nic mává, když opouští hrad, kapesníčkem slzu stírá a vzlyky nesměle skrývá. Kanibal nic… No holt každý svého štěstí strojvůdce. Takový (ossack, by se pro slečnu vrhl i z hradeb. Jenže slečny, qůli které by stálo za to se vrhnout z hradeb nebylo a tak jsme se alespoň šli podívat do míst, odkud se předtím ozýval tak krásný zpěv. Zdali tam třeba nezůstala nějaká zapomenutá sboristka, kterou bychom mohli zachránit před chlípným kastelánem. Bohužel zde byl jen chlípný kastelán, který po nás házel vilné pohledy a kasička na peníze určené údajně k obnově hradu. Hrad nás nezaujal a tak ani nic nevhazujeme, necháváme si drobné na potřebnější účely.
Již zde není nic ku prohlédnutí a tak pomalu z hradu odcházíme a hučíme do Kanibala ať aspoň zkusí slečnu dohnat, ale tento se k ničemu nemá. Nakonec ho přeci jen donutíme utrhnout kopretinu pro smutnou slečnu, ale tato mizí kdesi v propadlišti dějin. No ono kdyby ssebou trochu hodil, jistě by jí dohnal a květ předal, ale mu se snad ani nechtělo. Škoda, taková krásná mladá slečna, plná života, určitě by se o něj starala jako o vlastního, železný koleno mu mazala vonnými mastmi, francůf nápoj čepovala, vařila mu, spravovala berle. A zatím…
Míjel nás akorát poslední voj slečen, které již měly deštníky a zakrývaly svou kolegyni, kterážto měla svou křehkou nožku polámanou a f sádru vloženou, což vedle druhé nožky v loďce na vysokém podpatku působilo velmi vzrušujícím dojmem. Odvážná to ženština. Bohužel na (ossackovo tokání nereagovala. Holt někdo to štěstí má, něgdo ne.
Kanibal ještě chvíli trapnil s kopretinou pro Leontýnku, ale když byl vyslán za slečnou ať zachrání čest KPCP, tiše se stáhl do ústraní. Takhle ženu svou chlapče nepoviješ.
Dle výše uvedeného Vám jistě muselo dojít, že začalo lejt. Bohužel počasí nám tedy přestalo přát úplně a rozhodně to nevypadalo jen na přeháňku. Mlha a snopy deště vyprovázely nás od hradu. V Pecce podhradí si ještě dámy z expedice zaběhly umýt ruce na WC a Kanibal se naposledy s květinou (ze které předtím v rámci „má mě ráda, nemá mě ráda“ otrhal oqětní lístky) pokusil najít svou ztracenou lásku. Marně. Byly zde již jen dva autobusy s důchodci, kteří působili na soutěži pěveckých sborů jako publikum. Byť mezi nimi byly dámy šarmantní, Kanibal si nevybral a autobus opustil za vzteklého skřípění umělých zubů odmítnutých nevěst.
V tuto chvíli jsme začali propadat trudomyslnosti, protože před námi byl ještě celý výlet, ale v tom co se dělo venku se tedy taková akce konat skutečně nedá. Ale zariskovali jsme a v této šílené slotě se vydali směrem Špindlerůf mlýn. Ani nevím co nás tenkrát vedlo, jestli prozřetelnost či jiná podobně pokoutná záležitost, ale každopádně čím blíž ku Špindlerovu mlýnu jsme byli, tím horší bylo počasí. Obloha byla beznadějně zatažená, jako by snad už pršelo týdny a do toho všeho se přidala ještě mlha. No trudomyslnosti jsme nepropadali, trudomyslnost nás už dávno přepadla. Každý v hlavě měl jednu jedinou myšlenku. Proč se proboha v tomhle počasí hrneme do hor, když tam to nemůže být lepší? Jenže na druhou stranu výlet, který by spočíval v dojetí do Jičína a sežrání zdejšího mrdovníku následované návratem domů kvůli počasí, by byl asi spíš ostudou než výletem. Navíc by to byl asi nejdražší mrdovník našeho života.
Špindlerův mlýn nás vítá drobným deštěm. No mohlo být hůř, konstatujeme a činíme několik pokusů o zaparkování. První u hotelu Hubertus, ve kterém svého času úřadoval pan Pištělák alias ing. Králík, alias … hlavní hrdina úžasného kousku z pera Svěrák Smoljak – Vrchní prchni. Kupodivu stravenky, které tehdá vyúčtoval v tomto hotelu za jídlo jsme v záchodě, kam je ukryl nenašli…
Ale vraťme se k našemu výletu. Zaparkovat se nám nepodařilo, neboť se v okolí hotelu mohutně staví jakási betonová zhůvěřilost a není zde tedy místo ani pro jedno auto, natož pro dvě. Vracíme se tedy na náměstí, kde kolotočáři marně lákají omladinu na své atrakce zející prázdnotou. No ono kdo by také šel na kolotoč, když leje. Tedy v tuto chvíli naštěstí jak už jsem psal nelilo tolik, ale kolotočové počasí to rozhodně nebylo.
Využíváme hotelové parkoviště a odcházíme splatit parkovné do hotelové recepce. Cestou míjíme jídelní lístek a jelikož máme docela i hlad, začítáme se do něj. Bohužel jsme ale natrefili zrovna na lístek, který obsahuje jídla připravovaná na Marsu. Jen tak jsme si dokázali vysvětlit ceny uvedené u jednotlivých pokrmů. To snad už ani nebyla velehorská přirážka, známá z dob vzkvétání komunismu, ale skutečně jiný svět. Bohužel ale tyto nehorázné ceny jsou ochotni platit naši sousedé smrdící markou. Čeští hoteliéři jim vycházejí všemožně vstříc, aby si domů nevezli nějaké zbytečné peníze a vše bez obav utratili zde. Na tuto hru jim ale my nepřistupujeme a nahlas hodnotíme tuto smutnou skutečnost. Pingly to ale absolutně netankuje, natož pak hlídače vchodu.
Na oběd se tedy vydáváme do nedaleké pizzerie. I když na pizzu nemáme chuť nikdo. Ale hlad je velký a tak to riskneme. Podnik již disponuje asi 15 ti náctiletými, kteří se vesele baví, řvou a ještě veseleji hulí cigaretky.
Nicméně po chvilce usuzují, že s takovými dědky jako jsme byli my nebudou sedět v jednom podniku a tak se odporoučeli. Najedou jsme byli sami a přesto na nás seděla trudomyslnost tak jako se mi jí snad podařilo vyjádřit i v předchozích odstavcích, možná i v pár následujících.
(ossackovi je jako již tradičně ze záhadných důvodů blbě od žaludku, takže mizí po chvilce na onu místnost. Zdánlivě banální záležitost se mění v nečekané drama, neboť prostor mezi mísou keramickou a dveřmi dřevěnými obšancovaný zdí je tak malý, že se za normálních okolností na WC nedá vlézt. Buď máte jednu nohu venku a druhou uvnitř, přičemž dveře mezi nohama a nebo stojíte jen venku. Jak jistě uznáte za těchto okolností skutečně nelze… Bylo tedy třeba mistrnou akrobatickou flignou tento problém vyřešit. Jenže tohle se dá dělat pokud vám je OK a jdete jen za běžnou činností. Nesmíte být limitováni právě se rodícím vetřelcem ve vašem nitru a k němu přímo úměrně ochabujícímu svalstvu kombinované studeným potem, který, jak jistě znalci vědí, nevěstí nic dobrého. Zkrátka zasekl se (ossack na půli cesty mezi dveřmi a místností a na mokrý podlaze mu navíc ujela noha, takže se zašprajcoval na takovém mezistupni mezi mísou a chodbou. Pochopitelně si přiskřípl pimpulu… což komentoval snůškou nadávek nejhrubšího kalibru, které si pamatuje už ze školky.
Přijít v tu chvíli někdo nezúčastněný do těchto prostor, asi by další dva dny plakal smíchy. Pohled to byl k nezaplacení. Do toho ještě při jištění pádu vyklouzla ze svého ukotvení rolička pejpru, kterou vyděsily (ossackovo nadáfky, přeskočivše padajícího nešťastníka (který jí pokusem o zachycení ještě vydatně pomohl) a odkutálela se za stálého odmotávání se nazdařbůch po WC. To byla poslední kapka. Vztek už ovládal veškeré smysly páně (ossacka a tento jaxi zapoměl proč sem vlastně přišel, což mu možná zachránilo život, ale hlavně čest. Poté co se mu podařilo vstát a polapit veškerý kol rozmotaný papír vtrhl z posledních sil do místnosti a bylo mu jedno, že se celou dobu dobývá na WC dámské, neboť si v šoku spletl sukni s trenýrkama na panáčkovi a panence visící na dveřích. Pak již není třeba nic popisovat. Snad jen, že návrat z místnosti již byl v pořádku, neboť vně bylo více místa jak uvnitř a tudíž prostor pro akrobacii skýtal dostatečné možnosti realizovati se.
Mezitím se zbytku KPCP všimnul pingl a jal se poslouchati co že si panstvo přeje. Z fronty navrátivší se (ossack si objednal česnečku, neboť tou se snad nic zkazit nedá. Bloodikovo familie zase sahne po špagetách. Kanibal se odbyl poléfkou a tuším jakýmsi krabím cocktajlem či co. Rudlajs se slečnou zůstali u čaje a svařáčku. (ossack ještě z bezpečnostních důvodů objednává jednoho velkého Bechera, který by pro něj mohl být VIP vstupenkou do klidně stráveného odpoledne.
Pojíme, špagety jsou údajně docela dobré, Becher chutná po Becheru, takže se nezdráháme zaplatit a posléze vstupujeme z pizzerie do úplně jiného světa. Venku nejenže neprší, ale svítí sluníčko!!!!! A ne zrovna málo. Prostě totální dopolední slota se změnila v úžasnou odpolední téměř azurovou oblohou. Trudomyslnost byla rázem pryč a nálada se nám zlepšila o 1000%. Počasí nás natolik zblbne, že ve čtyři odpoledne řešíme jestli by nestálo za to sjet do Pece a vyjet si lanofkou na Sněžku, horu to naši nejvyšší. (ossack se vydává do informačního střediska ve Špindlu poptati se, jestli lanofka jezdí a pokud ano, tak do kolika. Ve středisku jest sám, pouze s obsluhující velmi krásnou a sympatickou slečnou, která je přeochotná. Volá do Pece do konkurenčního infocentra (tam to nikdo nezvedá), volá do Pece na stanici lanofky (tam to nikdo nezvedá), volá ještě do Vrchlabí do infocentra (tam to nikdo nezvedá), takže společně usuzujeme, že na výlet na Sněžku je již pozdě, neboť jen dostat se ze Špindlu do Pece po silnici by trvalo aspoň půldruhé hodiny. Oznamuje ovšem, že lanofku na Medvědín spolehlivě stihneme jak nahoru, tak i dolů, čímž bude naše chuť zajezdit si na lanové dráze alespoň částečně ukojena. S touto informací tedy (ossack opouští informační středisko a slečně přeje krásný zbytek dne. Dokonce se na slečnu i usmívá, což u něj nejni moc obvyklé.
Veselou zprávu oznamuje vzápětí kolegům, kteří na něj čekají. Bloodikova omladina se ale ještě dožaduje jízdy na autodromu. Vybírá se tedy driver, který s nimi pojede. (ossack odmítá díky svému pochroumanému krku a ostatním se moc nechce. Nakonec ale oba pánové do vozů usednou a řádí jak černý ruky. Bloodik, (ossack a Kanibal mezitím okukují uprostřed pouťového veselí osamělý stůl s panáčky a míčkem. Notně rozklížený a se svými nejlepšími léty již dávno za sebou. Zkrátka klasický oblíbený fotbálek, který svého času byl v každé slušnější chatě a za pět korun (tehdejší největší mince jak hodnotou tak velikostí) bylo možné svésti lítý zápas. Na místním stole už nešlo svést ale téměř nic, neboť kádr hráčů byl řádně prořídlý a některý z diváků již nevrátil ani míč, který mu skončil v kapse po technické střele jednoho z hráčů. Smutný osud někdejšího snu každého malého kluka… I KPCP ve výše uvedené sestavě jen smutně zavzpomínalo na ty časy, kdy si ještě mohlo hrát bez toho, aniž by se na něj ostatní dívali divně.
Nasedáme do automobilů a odlétáme směrem ku spodní stanici lanovky na Medwjedín. Parkoviště vedle ní prázdnotou rozhodně nezeje, ale plné taktéž zdaleka není. Kupodivu jsme jedním z mála aut s českým občanstvím. Ostatní vozy jsou označeny jednoznačným D, tj. našimi oblíbenými sousedy. Převažují dederóni. No taky za ty ceny co tu jsou se tu asi moc čechoslezomoravanů neukáže. Otázkou je, kdo za to může. Jestli nezájem našich lidí o naše hory a z toho vyplývající v tu chvíli bezdůvodné držení cen dole, nebo vyčůranost místních podnikatelů, kteří radši zvednou ceny i za cenu odlákání naší klientely. Němci zaplatí vždy. Ostatně nezačala ještě ani sezóna, takže čert ví jak a proč co je. Přestávám tedy filozofovat a vrátíme se opět k našemu výletu.
Lanofka nám kupodivu ujela, jede jednou za půl hodiny, takže máme holt smůlu. Ani sexappeal, kterým disponují členové KPCP nepomohl. Tedy ne, že by zúčastněné drahé polovičky tento appeal neměly, ale na rozdíl od pánů s ním neměly na koho působit. V kase seděly dvě nekompromisní mladé dámy. Holt aspoň v tý kase je někdo musí poslouchat, když už doma to nikdo nedělá.
Volný čas než se dráha zase rozjede tráví každý po svém. Ruda se s Ifčou vsadil, že do půli modré sjezdovky doběhně první. No spíš do půli poslední části, ale i tak to byl krpál pěknej. Závod jim byl tedy odstartován a na jeho konci Ruda negentlemansky nechává sebe vyhrát. Fuj. Jiný na jeho místě by (tedy kromě ješitného (ossacka, který by to nigdy nedopustil) nechal vyhrát dámu, neboť se to tak patří. Leckdy totiž po takto prohraném závodě následuje sladká odměna ve formě… no nebudu to rozvádět, neboť se jedná o velmi soukromou odměnu, kterou by např. (ossack dostat nemohl. Nicméně v našem případě bylo už na začátku závodu jasné, že sladká odměna bude následovat ať vyhraje kdo vyhraje, takže její následné předání narušovali jen mladí Bloodici, kteří působili jako velmi rušivý živel. Rudlajs a Ifčou se před nimi jali schovat v roští u řeky, ale byli nalezeni a za halasného volání omladiny museli předávání sladké odměny přerušit. Pumprdlíci je pak sledovali na každém kroku což nakonec vedlo i slovutného předsedu Bloodika k jejich okřiknutí a umravnění, takže Rudlajs si s Ifčou konečně mohli svou „pusu vášnifku“ za vítězství a účast v přeboru předat.
Bloodik s Kanibalem se mezitím sázeli o to, kdo přejde teplovodní trubky přes řeku. Bloodik dokonce navrhoval, že je přejde i po slepu. Naštěstí z toho sešlo, takže jsme nemuseli volat ani horskou službu, ani sanitku, ani MUDr. Chocholouška, neboť naší pozornost vzápětí upoutaly pokusy dvou místních mladíků o výrobu dřeva na topení. Vidět někoho sekat se sekyrkou jak z dětské stavebnice kmen topolu, to se hned tak nevidí. Tak jak mladíkům scházela inteligence a logika při tvorbě otopu, tak jim přebýval pocit pánů světa a výrazivo hodné dlaždičů. Asi měli pocit, že tím někoho oslovují a tento je snad za jejich činnost obdivuje. Až pobavené úsměvy KPCP je z omylu vyvedly, takže přestali machrovat a vydali se kamsi neznámo pryč. Předtím ale jeden z nich ještě provedl průlet dřevohromady na horském kole. Ooooo jak jsme mu přáli ať si rozbije hubu… nevyšlo to, snad příště. Jediné co nám jaxi unikalo bylo zařízení pro jaké to dřevo připravovali, neboť okolo bloumající udírna byla příliš malá na uložení byť jen těch nejmenších špalíků a nikde jinde další podobné zařízení nebylo. Pilku, která by jistě v tomto případě nemálo pomohla, zdejší mládež asi nemá, nebo jim přijde pod úroveň.
Nicméně se již blížila hodina H, kdy se opět rozjede lanofka. V pokladně jak už jsem psal seděly dvě pokladní z nichž jedna byla shledána celkem pěknou, ale studenou. Pak již se vydáváme ku sedačkám a tvoříme jednotlivá družstva pro jízdu nahoru. Bloodici to mají jasné. Vzhledem k tonáži ostatních členů bylo jasné, že bude třeba rozdělit další čtyři účastníky na dvě družstva. Rudlajs Ifča a (ossack Kanibal. Tím se váhy na jednu sedačku alespoň trochu vyrovnají. Toto platí bohužel pouze pro první jmenovanou dvojici, neboť sedačka družstva Kanibal (ossack působila velmi nevyrovnaným dojmem, dalo by se to definovat i tak, že jsme píchli a jeli jen po jednom kole, zatímco druhé byl jen ráfek Jenže lanovka nemá ani ráfek, ani kola. Kanibal jakožto představitel muší váhy na sedačce jakoby vůbec nebyl, zatímco (ossack ve srovnání s ním působil bez skurpulí brutální ukrutnou silou gravitace a celou sedačku tak nahnul na stranu. Ťukali jsme o sloupy a k tomu ještě Kanibal neustále k (ossackovi sjížděl. Ten zase do toho všeho pěl písně svých břišních válečných dělostřeleckých pochodů. Asi právě uvnitř léčil primář Becher. Ukrutná kosa nás provázela celou cestu a tak v tu chvíli byl (ossack rád, že zbytečně nemachroval s bundou a kalhotama, zatímco Kanibal v ustřiženejch džínách a tričku počítal poslední minuty svého života. Dokonce mu namrzly i šrouby v umělé noze a tato zůstala v napnuté poloze po celou dobu jízdy. Třením svého údu ji ale Kanibal naštěstí na poslední chvíli rozhýbal.
Smutný byl ale pohled z lanofky. (ossack zde nebyl dobrých 15 let a za tu dobu se to zde velmi změnilo. Les, který byl téměř po celém Medvědíně zmizel neznámo kam. Kopec byl holý a zbytky stromů již tento ponurý dojem nemohly zachránit. No co se dá dělat, to už je taková doba.
Po vystoupení ze stroje se Rudla s Ifčou vydávají po svých z kopce dolů. Na rozdíl od ostatních si totiž pořizují jen jízdenku nahoru. Ostatní mají zpáteční. U Bloodika s rodinou to je pochopitelné, u Kanibala s umělou nohou taktéž, jen u (ossacka se toto dá přičítat lenosti? Ale ne, spíš je mu samotnýmu smutno a nechce působit jako rušivý živel u Rudlajse s Ifčou. Mít zde nějakou svou slečnu, jistě by šel dolů taktéž pěšky… Místo toho alespoň ostatním navrhuje cestu nahoru na Vrbatovu boudu, neboť občerstvení, kterým jsme se chtěli občerstvit v horní stanici lanofky nefunguje. Hotel a restaurace zeje prázdnotou, stejně tak jako nedávno na Klínovci. Ještě se ujišťujeme v kolik že to jede lanofka naposledy a pak již naše kroky míří do lesa. Tedy do lesa, který už lesem zdaleka není. Dříve zde byl hustý a neprostupný. Nyní jsou vidět jen pahýly stromů a vypadá to zde, jako by tu řádila Nicota.
Dochází ku focení a (ossack se toho okamžiku tak lekne, že zakopne a zřítí se podél stromu do šumící trávy. Zde se vyplatila pohotovost Bloodikova, který přesně v tu chvíli stiskl spoušť, takže řítícího se (ossacka zachytil přesně uprostřed pádu tedy pár setin sekundy před zemětřesením, které jeho pád způsobil. Země se chvěje a hrozí nám otřesná smrt v okolních rašeliništích, která se vylila z břehů. Jdeme po jakémsi dřevěném chodníku a pod nohama se nám houpe celá zem. Jsou to Svinské slatě a každým okamžikem jsou připraveny nás pohltiti. (ossacka dokonce jedno bahýnko olízlo. Náš potentní konec cítí i dravá krvelačná zvěř, takže nám nad hlavou lítá neuvěřitelné množství much. Míjíme i podivné prohlubně ve zdejším strašidelném lese. Jak později zjišťujeme, jejich povědomý tvar nám napovídá správně. Ano, v těchto místech byla v roce 1938 vytyčena linie lehkých objektů našeho opevnění tj. řopíků. Bohužel ale nebyla dostavěna a tak po ní zbyly jen výkopy ve tvaru těchto bunkrů. (ossack je šťasten, že je opět tam, kde to „smrdí betonem“, byť postavený řopík ten den nespatříme žádný.
Po cca půl hodině cesty docházíme na Šmídovu vyhlídku. Okamžitě hledáme Sněžku, abychom se alespoň pokochali pohledem na horu, kterou jsme ten den chtěli navštívit. Bohužel jí hledáme na úplně opačném konci než skutečně je. (ossack zblbnul všechny a tak čumíme směrem za Vrbatovu boudu k Harrachovým kamenům a kopci Kotel. Taktéž je jasné, že na Vrbatovu boudu už nedojdeme, neboť tato je jako úplně malinká škatulka vidět v dálce na kopci a cesta k ní by znamenala nestihnutí lanofky zpět z Medvědína. Vzdálenost je cca 2km, ovšem s ukrutným převýšením a to jaxi i vzhledem k účasti omladiny nehodláme riskovat. Bloodik a Kanibal se neustále systémem Plha ptají co že to je za stavbu na sever od nás. To je to jediné, co si (ossack pamatuje a tak s přehledem a několikrát odpovídá, že ta podivná stavba jest polská bouda u Sněžných jam. Dále se hádáme co že je vlastně Martinova bouda, kterou si zase pamatuje Bloodik a kde je Špindlerova bouda. Nakonec je obě nacházíme. Ve finále se v mlze objeví i Sněžka, takže máme výhled kompletní. Jen nám furt nedochází proč je to místní zábradlí tak význačné a proč ho místní pamětní deska tak vychvaluje. Neuveřitelné se stává skutečností a zjišťujeme, že zábradlí není jen zábradlí vyhlídky, ale zároveň i jedna velká plastická a panoramatická mapa. To vysvětluje ty podivné nápisy po všech jeho částech. Odstřižky plechu náhodně navařené na konstrukci vůbec nejsou náhodně navařené, ale ukazují naprosto přesně reliéf krajiny a je možné podle nich pak jednoznačně určit co kde vlastně je. Potvrzuje se (ossackovo teorie boudy u Sněžných jam, dále Martinovka, Špindlerofka, Sněžka, Špindlerův mlýn, Studniční hora a tak dále. Jsme nadšeni tímto objevem a tak lezeme po konstrukci ze všech stran a zjišťujeme co kde je. Je s podivem, jak dlouho se zde konstrukce udržela a že ji doposud někdo neukradl. Je celá z mědi. Nebo neponičil. Asi je to z ruky i pro ty intelektuálně insolventní jedince.
Bloodik poté vytahuje fotoaparát a pořizuje několik snímků s námi a sám se sebou. Bohužel (ossack s Kanibalem nějak nevystihli správný okamžik a tváří se na fotografiích tak trochu jako idioti což samozřejmě zdaleka neodpovídá skutečnosti. (ossack nestihl šestku, Bosorka zase zavřela oči a Kanibal má v obličeji výraz odpovídající zhruba Patagonského kosmonauta co právě zažil noc vášní s místními tučňáky.
Pak již končí veškerá romantika a musíme se kvůli lanovce vrátit zpět. Je to škoda, protože nikde ani noha a je zde skutečně krásně. (ossack by v tu chvíli uvítal taktéž nějakou slečnu, co by s ním mohla sdílnout horské opojení, neboť s Kanibalem se mazlit nedá byť jest téměř nejlepší přítel.
Není ani zima, svítí odpoledně večerní slunce a viditelnost je téměř skvělá, až na to, že nám opět zmizela Sněžka někde v mlze. Ale už víme kde je, takže nás to nemůže rozházet.
Takže čelem vzad a hurá na lanofku. S Kanibalem probíráme otázky života a smrti, zatímco Miki nás cestou bombarduje sesbíranými útržky skal. Naštěstí nás nezasáhl a tak mu můžeme oplatit. Po ráně šutrem zvícím dlažební kostky tento na chvíli omdlel a tak jsme ho začali zahrabávat v lese, aby ho neobjevil otec. Synátor se ale probral, a byl tedy ponechán svému osudu. To byla ofšem chyba, neboť bombardování pokračuje. Snažíme se tedy jinak. Vlákáme zlé dítě dolů z dřevěného chodníčku nad Svinskými slatěmi do trávy a posléze rozhoupáváme celou bažinu. Doufáme, že se země otevře a zlobivé dítko bude pohlceno. Bohužel ani toto se nám nepodařilo. Zachránilo nás ovšem to, že došly šutry a tak nebylo čím házet.
Počasí se mezitím tak jak je na horách zvykem rapidně změnilo a tak se mezi námi a pod námi prohánějí mraky a začíná pěkně foukat. Kosa non plus ultra. Sledujeme dole v údolí jezdce bobové dráhy, kam povede naše další cesta. Snad tam už je i Rudlajs s Ifčou. Taktéž naše zraky zaujme nová sedačková lanovka na Hromovku a sjezdovka. Původní lyžařský vlek zde totiž vzala voda v roce 1997. Sjezdovky v areálu Svatý Petr se nezměnily, ale ještě se handrkujeme odkud že tam vede lanovka a jestli tam jsou dvě, nebo jen jedna. (ossack razí teorii dle svého ostřížího zraku, že od půli červené sjezdovky vede další lanovka. Ostatní se nejdříve brání, ale posléze uznávají (ossackovo dokonalost.
Při pohledu na naši lanovku, která nás snad za patnáct minut sveze dolů si (ossack uvědomuje, že vlastně to není ta lanovka, kterou pamatuje, že jak baráček dole, tak i nahoře je jiný. Ten původní dole už neexistuje a nahoře stojí o pár metrů dále než ten nový. Nyní se používá jako „vozovna“ pro novou lanovku. Vedou do něj jakési zvláštní koleje s výhybkou, ale ve vzduchu. S Bloodikem řešíme jak by to asi mohlo fungovat, zatímco Matouš se vrhá dovnitř budovy a slídí uprostřed bývalé strojovny. Je okamžitě povolán zpět a dostává na zadek za neposlušnost, neboť při svém návratu stačil strojovnu oběhnout celou a ještě se několikrát vrátit.
Jo, změnilo se toho tady spousta, konstatuje (ossack a vzpomíná na doby, kdy tu byl v roce 1986 s lyžařským kursem své „oblíbené“ průmyslovky. Ale je pravda, že tehdejší běžkový výlet z Benecka na Vrbatovu boudu a zpět byl velmi zdařilý. Ještě potkáváme nějakého otce s dcerou? na horských kolech, kteří mizí někam dolů na Mísečky. Snad ji tam chudáka holku někde tajně nezneužije. Každopádně si černé kroniky Bloodik s (ossackem opisují SPZku kol a hodinu, kdy dceru spatřili naposledy.
Taktéž nás zaujme kamera, která sleduje okolí stanice a sjezdové dráhy. To je ta kamera, co je možné sledovat její záběry ráno v České televizi v pořadu Panorama. Bohužel na nás nezajede, takže se televizními hvězdami nestaneme. Dle místních dopravních značek se sjezdovky v letních měsících využívají jako startovací plochy pro paragliding. Ono vzhledem k tomu větru a nedostatku lesa není čemu se divit.
V pokladně lanovky, která zeje prázdnotou shledáváme plný šuplík peněz, ale než je stačíme některé odsunout do našich kapes, přichází obsluha a vpouští nás na rampu, kde usedáme do sedaček a necháváme se unášet zase dolů. První jedou Bloodici a nechávají družstvo Kanibal (ossack svému osudu. Ti naštěstí chytnou hned další sedačku a tentokrát již lépe váhově rozloženi, takže o sloupy už nezachytávají, mizí dozorčímu horní stanice z očí.
Opět sledujeme snažení na bobové dráze. Lidi jsou jen malé tečky, ale přesto je zřetelně vidět, jakou ukrutnou rychlostí se vozíčky dráhy řítí dolů žlabem. Začínáme z toho s Kanibalem mít trochu vítr, ale v tu chvíli řešíme úplně jiný problém a tím je ukrutná zima, která nám nedovoluje ani mluvit. V protisměru v tu chvíli ještě potkáváme nějaké šílence, co jedou nahoru. Co tam budou dělat netušíme, ale jasné je, že dolů už budou muset po svých. Tohle je poslední jízda lanofky tento den.
Po dojezdu do dolní stanice vydáváme se pěšky ku dráze. Přece si nebudeme vozit zadky v autě na tak krásně čistém vzduchu. Dokonce dole už není ani taková zima jako se původně zdálo. Cestou míjíme udírnu, kde hraje jakási místní kutálka a dle vůně linoucí se z jejích introb a outrob je jasné, kde budeme večeřet. (ossacka opět přepadly vzpomínky na doby, kdy sem jezdil s bráchou a tátou. Rád konstatoval, že vlastně musí být svým rodičům nanejvýš vděčný, že ho sem brali i když se mu tehdá moc nechtělo. Díky tomu totiž spatřil více míst v republice jak spousta jiných a užil si tu nemálo legrace. Skorem na ta léta vzpomínal se slzou f oku. Rozhodl se, že až bude velkej a bude mít ty svý dvě až čtyři děti, bude je sem tahat stejně jako jeho táta, aby si užily a až dostanou rozum (což se (ossackovi dočasně v tu chvíli stalo) mu za to v duchu poděkovaly a třeba i jako (ossack zatlačili slzu.
Šipky k bobové dráze se ale najednou ztrácí neznámo kam a my začínáme tak trochu bloudit. Nicméně v tu chvíli se zase rozpomene Bloodik, že sem taktéž jezdil se svým tátou na ozdravovnu speciálních armádních jednotek totálního nasazení. Dle jeho navigování jsme se dostali zhruba do prostoru, kde by dráha mohla být. Jenže to stále nestačí. Jsme v areálu jakéhosi lázeňského střediska, jehož okolí působí velmi poklidným, příjemným a nanejvýš útulným dojmem. No být na nás, zůstali bychom zde hned. Prostě pohoda. Ale museli jsme pokračovati. Takže jsme hlasitým hovorem o dráze nalákali dvě mladé sympatické maminky (jak jinak, že předsedo ), které nám s úsměvem poradily, že když se vrátíme tou cestou, kterou jsme sem přišli, že dráhu určitě nalezneme. Stačí v lesním porostu narazit na betonové dlaždice původní cesty. No… po chvilce hledání se zapůjčenou minohledačkou nacházíme skutečně dlaždice a vydáváme se po nich vzhůru do svahu.
Poté se nám již otevírá pohled na spodní část bobové tratě a několik jezdců na ní. Jejich rychlost nás ohromí a mnozí z nás z toho doma po návratu najdou hnědý pruh a žlutý kruh. (ossack nakládá své příruční zavazadla, bundu, ledvinku a nervy ke Kanibalovi do baťůžku. Vstupné na dráhu jest vskutku lidové 70Kč na jednu jízdu.
V pokladně, světe div se, opět velmi hezká slečna, ale přímo úměrně krásným očím je i studeného chování. No holt každý není tak srdečný a milý jako členové KPCP že?
Strach a obavy našich výletníků ještě umocňuje obsluha dolní stanice bobové dráhy. Tento člověk mluví rusky a když vidí (ossackovo obavy, ptá se, zda již na tom kdy jel. (ossack zvyklý mluvit pravdu špitne, že ne. Mužik nato nechá (ossacka nasednout a káže mu ať si vyzkouší brzdu. (ossack tedy fší silou začne brzdit, neboť wozíček se s ním rozjede dolů ku vrátku. Světe div se, ale brzda VŮBEC NEBRZDÍ!!!! (ossackovo volání o pomoc ovšem zanikne v hurónském smíchu úchyla matky Rusi a nebohému ubohému je v tu chvíli jasné, že se stal obětí otřesného klanu úchyláků, kteří vybírají mrzký peníz od důvěřivých a sportem nadaných čechoslezomoravanů, kteří se pak bez brzd řítí dolů žlabem, aby se následně rozstříkli o betonové mostky na trati a společenstvo úchylů pak obchodovalo s jejich orgány, které zbyly v tělech nešťastných sportovců. Jenže z wozíčku již nešlo vystoupit a tak se naši přátelé pomalu loučili se životem vytahováni na svah neúprosným ocelovým lanem, které nereagovalo na jakékoliv pokusy o zastavení. Někteří plakali, Kanibal se smál (neboť mu nedošlo, že mu po pár minutách budou do sběrných surovin odvážet i zlaté šrouby, kterými má smontován svůj nový úd), Bloodik s dětma se věnoval fotografování a ostatní byli již k nezastavení na dráze. Vystoupali jsme tedy na vrchol dráhy a opustili vrátek. (ossack ještě v zoufalství nejvyšším ještě vyzkoušel brzdu a najednou tato začla fungovat!!! Asi Krakonoš vyslyšel (ossovo modlitby, že se bude pilně učit, nebude už čumět po hezkých slečnách a tahat obrázky z internetu…
Zkrátka černá můra ze které se stal úvod našeho působení na dráze se najednou vznesla a odlétla kamsi do neznáma. Každopádně nyní jsme byli všichni naopak natěšení na zážitek, který nás měl v nejbližších chvílích čekat. První se na dráhu vydal Bloodik s Bloodikem mladším, posléze Kanibal, (ossack a naposledy Bosorka s Bloodikem nejmladším. V první jízdě ještě nikdo neriskuje, neboť ví houby co ho čeká. Menší pozdvižení způsobují betonové mostky se stropem v úrovni našich hlav, ale naštěstí se těsně před nimi dráha zanoří pod úroveň terénu a k tragédii nedojde. Dole vystupujeme s očima navrch hlavy a hurá na další jízdu. Tentokrát již vše probíhá bez problémů a úděsu. I úchyl už se neptá. Pořadí jezdců v druhé jízdě je stejné, akorát tito více riskují a snaží se již moc nebrzdit, neboť brzdy se ukázaly jako velmi účinné a schopné zastavit wozíček na minimálním úseku bez větších problémů. Ty nastávají až při třetí jízdě, kdy začne opět pršet a tím se dráha stane velmi kluzkou. (ossack přestal brzdit úplně a díky tomu se málem podíval v jedné ze zatáček i mimo trať. Naštěstí to ale dopadlo dobře. Kanibal si stěžuje, že cestou dojel jakéhosi zpomaleného filma, který ho nemístně zdržoval a tak třetí jízda nebyla až tak úplně dle jeho představ. Každopádně Bloodika jeho mnohočlenná rodina vysála z peněz, takže další jízdy se již neůčastní a Kanibal s (ossackem solidárně taktéž ne.
Mezitím nám dochází, že vlastně nemáme Rudlajse s Ifčou. Voláme jim a nechávají se slyšet, že Rudlajsovi nejni dobře a tak na boby ani nešli. Domlouváme tedy večeři v již zmíněné udírně, kam se vydáváme společně z prudkého kopce. To je téměř labutí píseň pro Kanibalovo umělý úd, neboť se jedná o koryto jakéhosi potoka, kde to ukrutně klouže i ostatním natož pak Kanibalovi, kterýžto jest ještě v rekonvalescenci. Nakonec ale vše dobře dopadne a zabije se leda (ossack, v rámci tradice. Tedy pominu li to, že Kanibalovi v údu dle jeho slov luplo…
Jaké je ofšem naše překvapení, když shledáváme udírnu zavřenou, bez muziky, bez hostů a bez žrádla. S otevřenou pusou hledíme na prázdné rošty na kterých se ještě před hodinou točily uzeniny. Takovou chuť jsme si cestou udělali, že teď nám zbyly již jen oči pro pláč a uslintaná pusa. Bloodik nelení a jde alespoň na parkoviště pro automobil. Bosorka s dětma si jde hrát na prolezjačky a (ossack s Kanibalem se věnují veledůležitému hovoru na pánské téma jak se slečnama a podobně. Ještě voláme Rudovi, že sraz platí, ale bude bez jídla, neboť…
Po cca půl hodině se objevuje Ruda i s Bloodikem a tak po ocelovém mostě z konce devatenáctého století přesunujeme se k vozidlům, kde dohadujeme další cestu. Dojídají se Ifčou navařené dobroty a (ossack řeší proč vedle silnice stojící velká budova jest ve stádiu rozsáhlé rekonstrukce, ale zároveň ve stádiu rozsáhlé opuštěnosti teď před začátkem sezóny. Zkrátka asi došly peníze. Ale stavba je to pěkná. Návrh na návštěvu jejího vnitřku se nesetkává s pochopením. Není to totiž ruina a tak by se to dalo chápat jako vloupání se. Náhradní večeři vzápětí domlouváme kde jinde – v Mnichovo Hradišti.
(ossack úchyl na přehrady si ještě cestou vynutí zastávku u přehradní hráze Labská,taktéž Tallsperre Krausebauden.
V přehradě není moc vody a působí takovým ne moc využívaným dojmem. Asi dostala dost na frak v průběhu povodní v roce 1997. Každopádně datum vzniku 1910 hovoří za vše. Bloodik hráz fotí a (ossack jedinej si jde hráz přejít celou až na konec, kde jest umístěna tabule s informacemi o hrázi. Velmi zajímavé čtení, mimochodem se potvrzuje (ossackovo teorie, že jde o gravitační hráz typu Intze, tj. stejná, jaká měla původně stát na místě přehrady na Bílé Desné, kterou jsme letos již navštívili.
Náš přehradní nadšenec návrat trochu zpozdil, což znervóznilo posádku Rudlacaru jejíž byl členem. Stane se okamžitě terčem trapného ftipu s popojížděním vozidla, kdy mu není umožněno nastoupiti. Nakonec se ale zadaří, když (oss pohrozí soudním tribunálem za ublížení na zdraví. Odlet směrem Semily a Železný brod stane se cestou pomsty. Ifča hází na posádku Kanibal (ossack zepředu pytlík, kdyby nám prý bylo blbě. (ossack nelení a dá okamžitě k lepšímu historku ze svého výletu do Amsterdamu. Karta se obrací a Ifča začíná být pomalu neschopná jízdy. Uznávám, že historka je ještě nechutnější jak nechutná, ale holt pomsta za ujetí vozidla musela být. Situaci dovršuje Kanibal svou hláškou LPG.
Ifča nechá Rudlajse zastavit a vypadá to, že už dnes neodjedem, historka byla asi příliš naturalistická. Naštěstí situace se zlepšuje a pokračujeme v cestě.
Před Železným brodem se ještě stáváme oběťmi nějakého iluzionisty, neboť jak šnek před námi se ploužící Škodofka, kterou předjíždíme se na konci Železňáku objevuje za záhadných okolností opět před námi aniž by nás předtím předjela. Asi se jedná o jakousi časovou bránu či co, neboť u Turnova se po pravé straně silnice objevuje totální tma a vypadá to na boží dopuštění a ukrutnou elektromagnetickou + standartní bouři. Vlevo od nás se pokouší na dálnici přistát nouzově dvě letadla. Jak to končí nevíme, neboť již míjíme Březinu a Žďár a řítíme se k Mnichovo Hradišti.
Ještě bez deště parkujeme za naprosté tmy uprostřed náměstí na našem oblíbeném místě a přestože je sotva osm a červen, není skorem vidět. V hotelu U hroznu je kupodivu naše oblíbená číšnice s krásnejma nožkama. Má ještě jednu korpulentnější kolegyni, ale ta nás neobsluhuje. Venku po našem dosednutí na židle začíná avizované boží dopuštění. Šílený slejvák a bouřka jakou jsme již dlouho nezažili. Snad naposledy o rok zpět při návratu z Valečova a Drábských světniček. Těsně před bouří ještě Bosorka zachránila své dvě děti, které jsme původně ponechali ve vozidle, neboť spaly. Představa, že se probudím sám v neznámém městě v autě okolo kterého se žení všichni čerti by me asi taky nenaplňovala optimismem. Pánové tedy docházejí do restaurace a po nich se již trousí první zoufalci, co je bouře zastihla venku bez deštníku. Vypadají jako by se právě vrátili ze sprchového koutu.
Matouš opět vykonává svou oblíbenou činnost v tomto podniku a vytírá svým oblečením podlahu. Vedle nás sedí jakási primadona s hundem a tváří se, jako by jí to tu všechno patřilo. Jak se později dovíme, je to skutečně tak. No… na svou vizáž holt každý patent nemá, ale trochu sebekritiky by občas neškodilo
Po večeři již můžeme za mírného deštíku odletět domů a činíme tak záhy, neboť se začíná dostavovat pomalu i únava materiálu. Rudlajs nás tedy dováží před Bloodikovo rezidenci, kde si s Kanibalem rozebíráme svá opuštěná vozidla. Kupodivu den přečkala v pohodě a zůstala jim všechna kola, volanty i ostatní.
A máme tu konec dalšího, tentokrát abnormálně vydařeného výletu, který začal dobře, pokračoval téměř tragicky, aby se v odpoledni přelomil do krásného počasí a vůbec nálady. Sám za sebe mohu prohlásit, že to byl jeden z dalších výletů, který mne nabil na hodně dlouhou dobu a jelikož letos jezdíme na výlety téměř co 14 dní, máme se jistě na co těšiti. Blíží se sice doba dovolených, ale snad ještě před nimi nějaký ten výletík stihneme.
Nashledanou u dalších výletů potažmo zápisů z nich se těší…
| |
... za KPCP Cossack
|
|
|
